Článek
Končí další školní rok, a tak přišel čas na jednu z tradičních akcí. Uzavírání známek. Po sborovnách v celé republice se právě tuží učitelé a na škále od jedničky po pověstnou kouli zařazují své studenty. Co přesně se za udělenými čísílky skrývá, nikdo pořádně neví. Taky proto se stále hlasitěji rozbíhá diskuse o tom, jestli nám ono číslování vůbec k něčemu je, případně zdali by nebylo na místě nahradit hodnotící počítání na prstech něčím smysluplnějším.
Z prvních deseti let života si prakticky nic nepamatuju, tedy až na pár zážitků, které byly tak barvité a silné, že zanechaly ojedinělou stopu. Mezi těch pár výjimek patří také dvě události z první třídy. Měli jsme takovou moc pěknou písanku, u každého písmenka byl obrázek zvířátka nebo něčeho podobně přívětivého. Hrozně jsem se těšil, až budeme psát S, protože ten Slon mě fakt bral. S velkou chutí jsem potom ony stránky písanky zaplnil svými S. Měl jsem z toho ohromnou radost, tedy do chvíle než ke Slonovi naše učitelka připojila - vybavuje se mi trojka, ale nejsem si jistý, v hlavě zůstalo jen to zklamání a lítost.
Nedlouho poté přišla první, doslova velká známka. Byla to jednička přes půlku vysvědčení. Dostal jsem ji v pololetí první třídy se slovy: „To máš za tu matiku.“ Onen dovětek „za češtinu rozhodně ne“ už neřekla. Ten zůstal jen viset ve vzduchu a strašit v mojí děravé paměti. Svoji první velkou jedničku si tak nepamatuji díky onomu čísílku primase, ale díky pachuti, která ji doprovázela.
Nechci tu nepříhodně generalizovat, ale byl bych tuze překvapený, kdyby má jízda na slonu byla ojedinělým příběhem. Kolik takových palčivých vzpomínek na stržené slony, křivolaké krtky, nadrápané netopýry a vůbec zpackaná zvířátka asi koluje světem? A k čemu jsou nám dobré? Přijde mi, že celá ta markovací hra vede v lepším případě k honbě za jedničkami, v horším pěstuje pocity nedostatečnosti a méněcennosti.
Když je tedy dnes na stole zavedení slovního hodnocení pro první tři ročníky, zvedám všechny čtyři palce a jen napjatě doufám, že z toho nevznikne nějaký kočkopes, který schová známky za jiné škály nebo je mimo vysvědčení přímo zachová. Za sebe už můžu jen hádat, o kolik by bylo přívětivější, kdyby mi tenkrát učitelka ke slonovi místo nelichotivé známky řekla, co dělat jinak, nebo jak můžu na svém písmu zapracovat. O kolik by bylo přínosnější, kdyby mi místo číselného cejchu řekla pár slov. Za svou dceru přidávám, že slovní hodnocení - přinejmenším v prvních třídách - je prostě super.
Už teď se těším, až zase usedneme k tomu liebesbriefu, který nebude začínat očíslovaným rámečkem, ale oslovením „Milá Marky“. Už teď se těším, jak se z toho papíru dozvíme, co se Markétce daří, v čem se zlepšila, co jí dělá ve škole radost nebo starost, a na druhé straně taky to, kde má určité rezervy a co by jí třeba pomohlo. Už se těším, jak to sama Markétka bude glosovat a komentovat. Vůbec si nedokážu představit, že bych se jen čtvrtinu z toho dozvěděl z nějakého soupisu čísel.
Vedle snížení rizika dětských traumat je právě zvýšení informační hodnoty druhým velkým přínosem slovního hodnocení. Jak mé dítě prospívá, se nedozvím z pěti čísel ani kouzelné mantry prospěl(a) s vyznamenáním-prospěl(a)-neprospěl(a). Tahle škála nás náramně balamutí. Nemluví totiž vůbec o tom, jak naše děti ve škole prospívají. Pouze určuje konečný verdikt, zda půjde, či nepůjde do třídy s vyšším číselným označením; zda splnilo nároky na tento přechod kladené a zda se přitom náhodou nevyznamenalo, ať už to vlastně znamená cokoliv. Zajímáme-li se, jak naše děti prospívají, tedy jak se jim ve škole daří a jak jim bude v životě prospěšná, bez slov ve větách se neobejdeme.
Ze strany rodiče a studenta nevidím jediný zádrhel, ale chápu obavy učitelů, kteří se trochu děsí, kolik jim toho přistane na bedrech. Vždycky se ženou obdivujeme Markétčinu třídní, kolik toho Markétce a spolužákům napíše, a říkáme si, že za tím musí být moře práce a času. Na učitele a nebezpečí jejich přetížení bude třeba pamatovat při nastavování úpravy systému, ovšem přínosy mi přijdou tak markantní, že stojí za to investovat do přechodu na slovní hodnocení finanční i jiné prostředky.
Naše děti rozhodně potřebují zažívat úspěch, ale s každodenním markováním jim prokazujeme medvědí službu. Pozlátko jedniček a vyznamenání funguje jako droga. Na začátku jsme v rauši, ale čím víc je dostáváme, tím víc je chceme, a běda, když o ně na nějakou dobu přijdeme. Honba za uznáním, dnes mu říkáme spíš lajky a sledující, která dokáže člověka paralyzovat na celý život, pučí ve školních lavicích. Jedničky ve škole jsou naše první lajky. Pro život, který nebude o lajcích, ale o lidech, doporučuji hodnocení, které nebude o číslech, ale o slovech.
