Článek
Není jednoduchý ten život, co nejde podle nás. Tolik si přejeme. Tolik vysíláme tam nahoru. A nic. Nic nepřichází. Nevíme, co děláme špatně. Chceme to dělat dobře. Ale jak?
A tak utápíme se v tom nezdaru a jsme naštvaní sami na sebe. Nechápeme. Než abychom měli depku, že se přání neplní, utíkáme od problémů i od samotných přání. Někde je něco špatně. Všechno to jsou nesmysly. Uzavíráme se v ujištění do sebe. A mlčky trpíme dál a věříme, že to jednou přejde.
Ano, plni skepse, už o svých problémech v lásce ani nemluvíme. Možná se za ně i stydíme. Možná jen nechceme ukazovat, že náš vztah, který kdysi hořel láskou, vlastně nemá ani jiskřičku. Nechceme to přiznat sobě, natož okolí. Už tak to tolik bolí. Mluvit o tom s okolím, by bylo ještě bolestivější.
Ale proč o tom nemluvíme se svým protějškem? Proč jsme si jistí, že za ten stav může hlavně ta druhá strana? Jsme tak skálopevně přesvědčeni, že v tom nemáme prsty a víme s naprostou jistotou, že to ten druhý. Co ten druhý? Co je to to Co? To vlastně ani není podstatné. To. To ono. To, co nás teď tak bolí. Viník je jasný a nám ani nestojí za to, abychom si s ním, s tím viníkem, promluvili o těch problémech, co přinesly to černo na obloze. Co vymýtily to slunce z nebe.
A tak znovu jen doufáme, že se ty mraky přeženou samy od sebe. Tak, jak přišly. Ale opravdu přišly samy? Opravdu tu byly bez našeho přičinění?
Dejme prosím šátek z očí dolů. Vraťme vzpomínkám jejich lesk z radosti a nalejme si čistého vína. Žádný problém tu není náhodou. Žádný nepřichází sám, a dokonce bez pozvání, i když by se mohlo zdát, že ano. Zkusme se zamyslet kolik krásna jsme spolu prožili. Kolik věcí společně vyřešili. Tak, jak je možné, že ne jednou usínáme v bolesti a smutku, když jsme tolik milovali a snad ještě stále milujeme. Nic neděje se náhodou. Nic tu není jen tak. Možná se rozešly naše touhy. Možná už nemáme stejné cíle. Možná ta červená z červánků už není tak červánkově červená, jako když jsme ji viděli jedněma očima. Možná má už každý z nás jiný úhel pohledu. Možná…
Možná Ano. Ale proč? Může to tak být. Ale, proč si o tom nepopovídat? Proč si znovu nezkusit ukázat ty vlastní obzory, které nás teď oslovují a nenabídnout je tomu druhému? Třeba budeme překvapeni jeho nabídkou. Čas nás tvoří a formuje spolu s lidmi, kteří nás obklopují. Splňujeme jejich nároky a nás to těší. Těší nás to natolik, že přestáváme být sami sebou. Přejímáme v lásce s láskou ty jiné pohledy a nevnímáme, že u nich už není to naše druhé já, ten náš protějšek. To já, které bylo naší součástí někdy docela nedávno, ale teď už není. Jsme jinde. Máme jiný cíl. Jiné vize. Máme jiné prostředí a nevnímáme, že to naše druhé já, které necháváme doma, má stále ten stejný svět, který byl naším společným. A tak, když přicházíme domů, najednou nepoznáváme to vlastní. Odcizilo se nám to. Jsme ve svém a vlastně jako bychom byli v cizím. Máme teď nové zájmy, nové přátele a pro ty něco znamenáme. A tak přestáváme sdílet u domácího krbu ty naše zážitky. Ty naše každodenní maličkosti, co nám obohatily náš den, přesto že jsme se o ně dříve dělili. Přestali jsme komunikovat. Přestali jsme naslouchat. Přestali jsme si všímat, jak moc se doma u vlastního krbu vzdalujeme.
Něco, co nyní vidíme jako problém, který nám přerostl přes hlavu, jsme zaseli a pěstovali oba společně. Něco, co jsme mohli už dávno řešit jako výzvu a posunout se ve vztahu dál, nyní vnímáme jako propast. Ano, to něco malého jsme bez povšimnutí nechali tak dlouho bobtnat, že dnes se přesto již nepřeneseme.
Obrovský rozměr a malá vůle. Neochota a strach přiznat si, že v tom máme taky své prsty. Cítíme, že je pozdě. Každý máme svůj svět. Ztrácíme to společné, co nám bylo tak drahé. Ale máme jiné hodnoty a nechce se nám přiznat, že na té ztrátě máme svoji vinu. A tak .. a tak nejsme otevření a upřímní ani k sobě samým, natož ke svému protějšku. I takový ten život je, aby nám ukázal cestu. Je jen na nás, jak se zachováme. Je jen na nás, jak velkou vinu si přiznáme a jak se z té zkušenosti poučíme.
Život jde dál. A je a zase bude krásný, když se dokážeme omluvit. Když dokážeme odpustit sami sobě a svému milovanému protějšku ještě navíc v lásce s láskou poděkovat. Pak dostáváme druhou šanci a záleží jen na nás, zda si ji necháme proplout mezi prsty, nebo ji pevně sevřeme a už nikdy nepustíme. Ten život je opravdu báječně krásný, když ho v lásce s láskou pochopíme!
Krásný den, vaše iv
