Článek
Je úžasné prožívat život v jeho nahé kráse. Bez obalu. Jen tak, v natural čistotě. V otevřenosti. V upřímnosti. V hloubce a výšinách. Ale hlavně ve sdílení se sdílením. To sdílení má úžasnou moc. Vidět jedněma očima a slyšet společnýma ušima. Všímat si, jak vnímá naše okolí, je naprosto skvělé. Ale všímat si, jak vnímá to naše druhé já a cítit, že jsme na stejné vlně, je prostě magické. Ten pocit nás hladí. My se mu odevzdáváme stejně tak, jak se odevzdáme své drahé polovičce. Cítíme tu harmonii, která mezi nám proudí. Nemusíme mluvit, abychom se slyšeli. Čteme mezi řádky a víme, že je všechno tak, jak má být.
Ano. Ty pocity nám dávají zpětnou vazbu a ujišťují nás, že vše je vše naprosto skvělé. Že se vše děje, tak jak jsme si vždycky přáli. Nic nám nechybí. Oddáváme se tomu krásnu, co nás doprovází na naší společné cestě. Zavíráme se do bubliny krásna a chceme v ní být už napořád. Vůbec nevnímáme, že čas nás mění. Vůbec nevnímáme, že se pomalu ale jistě vzdalujeme, když přestáváme sdílet. Když tajemství života přepínáme vědomě na autopilota, který jede dle našich zajetých autentických programů. Který jede stále stejným směrem v zastaveném čase a módu, i když my se pomalu vzdalujeme naší naprosto přirozenou proměnou. Je to tak ve všech směrech. Je to tak i v lásce.
Vzdalujeme se, když už netrávíme tolik času spolu. Když už neznáme cíle svého druhého já a nesdílíme s ním ty svoje. Neznáme jeho sny, natož jeho vize a přání, stejně tak jako on nezná ty naše. Vůbec si neuvědomujeme, že dosažená meta v podobě našeho tehdejšího shledání, nás uspala v pocitu krásna a přání, aby se čas zastavil. To naše přání na zastavení času je v daný moment na daném místě úžasně magické a vůbec si neuvědomujeme, že tím se ta naše láska stává šípkovou Růženkou. Ale… ale… Co pak?
Pak je tu ten autopilot, který je nastavený na naše autentické přání v místě a čase a ve svém konečném důsledku brzdí náš vztah. My se měníme. My se formujeme. My se posouváme. Ale co on, ten autopilot blokovaný stopkou? On zůstává ve stejné podobě na stejném místě. On se pomalu ale jistě stává naší minulostí. Vzdaluje se nám, přímo úměrně jako my jemu. Nevědomě odcházíme od něj i z něj. Z našeho pocitu krásna, který se naším přičiněním zastavil. A ta vzdálenost je stále větší. Ta vzdálenost nás dělí a my to nevnímáme.
Žijeme si ten svůj všední život. Věnujeme se dětem, rodině, přátelům. Věnujeme se práci, kterou žijeme a těm, co s námi sdílí naše pracovní úsilí. Ve volných chvílích náš čas patří našim zájmům, které už třeba taky nesdílíme se svojí polovičkou jako na počátku, protože nejsou společné. Neděláme je spolu, ale každý sám, izolovaně, i když tomu tak na počátku našeho seznámení nebylo. Ale dnes toho druhého svými zájmy spíše omezujeme a obíráme o čas. Situace je jiná než na počátku.
Vše se mění. Vše má svoji cenu v podobě času, který jsme rozdělili pro ten náš život. Pro těch 24 hodin, v nichž toužíme mimo jiné i po klidném a naplněném spánku. Život, v němž vztah se stal rutinou. Stal se automatickou všedností. Vlastně takovou podružnou, sekundární všedností, vlající volně vpovzdálí nebo odsunutou na jiné koleji, než na té, v níž jede náš život. Vztahu se nevěnujeme. Neplánujeme si, co bychom spolu chtěli zažít v lásce s láskou. Máme jiné cíle. Máme jiné ambice. Provozujeme sex, máme-li na něho chuť a který nás udržuje na pár minut v partnerské blízkosti a doufáme, že snad i v partnerské kondici. Ale kam se poděla ta vědomá sdílení plná smíchu, radosti a magické síly. Matně na ta sdílení při nějakých příležitostech zavzpomínáme. Tu jiskru vyvolanou vzpomínkami v povšimnutí, kterému věnujeme jen jediný moment, necháváme ve skutečnosti bez povšimnutí. Necháváme ji ležet ladem. Nebereme si ji s sebou a ani nás nenapadne, že bychom ji mohli nechat znovu rozhořet.
Proč? Protože jsme naši lásku svěřili autopilotovi, který ji za nás spravuje. Proto. Byla krásná v místě a čase. Byla krásná, protože jsme jí vědomě společně živili. Ale každá lhostejnost a nevšímavost ji odsunula na jinou kolej a je jen na nás, kolik těch výhybek nás od té báječně krásné lásky vzdaluje. I to je život. I to jsou naše kroky, kterými automaticky kráčíme bez lásky, bez sdílení. Jednou dosažená meta, neznamená, že nás dělá stále šťastnými, když si ji po dlouhou dobu vědomě nevšímáme. Když jsme k ní vlastně naprosto liknaví a lhostejní. A není to škoda? Je. A jaká! Vždyť ten život dokáže být tak krásný, umíme-li ho v lásce s láskou neustále sdílet nejen s blízkými ale i se svým milovaným druhým já.
Krásný den, vaše iv
