Článek
Ano, štíhlá postava je věčné téma. Jen, co dívka odroste dětským střevíčkům a její tělo se začne tvarovat, nastává to každodenní nakrucování se před zrcadlem, zatahování břicha, následované vzdycháním, že je tlustá. Začíná každodenní boj za štíhlou, někdy vychrtlou postavou, kontrolou nad tím, co sní a čemu se dokáže ubránit.
Až ve svých 45 letech, když se ohlédnu zpět zjišťuju, jak všechno tohle počínání bylo směšné, stejně tak ty starosti a trápení. Kolik já toho mohla ochutnat!
Já jsem od přírody velmi cílevědomá, takže když se upnu k nějakému cíli, nepolevím, dokud jej nedosáhnu. U honu za štíhlostí to není zas tak dobrá vlastnost. Mě dovedla až k poruše příjmu potravy.
Je tedy fakt, že predispozice k přibírání se dědí. Já se narodila do rodiny, kde nikdo nebyl vyloženě hubený, ale ani tlustý, zkrátka tak akorát. Já však byla velmi sebekritická, do toho ta cílevědomost, takže jsem se vydala na cestu za trvalou štíhlostí, co se mi tak trochu vymkla.
Asi tak od sedmé třídy základní školy jsem začala pravidelně cvičit, ale nejen doma, já v 6 ráno, ještě před školou, chodila do blízkého kulturáku na hodiny aerobiku. V té době jsem začala navíc závodně tancovat. Lektorka tance, sama vzor hubenosti, stejnou disciplínu očekávala od nás všech a každý gram tuku navíc trestala jeho ponižujícím zmáčknutím mezi prsty, doplněném o ještě víc degradující dotaz: „Co je to tady za palmu?“ To je totiž tuková vrstva, co se tvoří v pase, kdo jí má trošku více, vytváří v části bedrech takovou vrásku – jakoby palmový list. A takové tanečnice, ač talentované, stavěla ve své choreografii dozadu, výměnou za dřeva, které sice nevynikaly takovou hbitostí a pružností, ale zato pěknou postavičkou. Jako bychom byly na přehlídkovém mole. No může být větší motivace pro ještě tvrdší disciplínu?
Zásadní bylo pro mě letní taneční soustředění, během kterého jsem vydržela na jedné housce a sýru po celý den i s tím, že se pět dní trénovalo od rána do večera. Když se mí rodiče přijeli podívat po týdnu na závěrečné vystoupení, skoro mne nepoznali. Ztratila jsem spoustu kil a hlavně nabyla schopnost obejít se bez jídla.
V prvním ročníku střední školy jsem navíc natrefila na spolužačku, která byla skutečně při těle, rozhodla se zhubnout a aby ve svém úsilí nepolevila, hledala k sobě parťačku, co to bude držet s ní. Já už v té době zkušená, se nabídla. Staly se z nás velké kamarádky a bojovnice za lepší tělo. Zatímco ona ukrajovala ze svého příjmu, já už neměla pomalu z čeho. Můj jídelníček se skládal z jednoho jablka a ochucených tablet, které jsem si kupovala v potravinách. Tablety měly příchuť například pizzy, sýru, nebo rajčete a já tak měla pocit, že jsem skutečně pozřela pizzu, sýr nebo skutečné rajče.
Mí rodiče si všimli mé proměny a nikdy nezapomenu na jejich zoufalou snahu přimět mě sníst obyčejný oběd, obsahující řízek s brambory. Po těch tabletách, byť jen jedno sousto opravdového jídla bylo pro mne obrovským příjmem kalorií, zkrátka nestravitelné.
Ze začarovaného kruhu mě dostalo až pravidelné sezení s psycholožkou. Kamarádka dopadla hůře, tu čekala delší cesta za uzdravením. Musela si poležet v nemocnici a naučit se znovu jíst. Byly jsme mladé a blbé. Být zdravá pro nás nemělo takovou váhu, jako být hubená.
A když teď vidím, jak se má třináctiletá dcera otáčí před zrcadlem, zatahuje břicho a vzdychá, vidím v ní sama sebe. Ano, historie se opakuje, ale já mám tento příběh. Varovný, doufám, který jí budu čas od času připomínat.
