Článek
Chápu, že v dnešní době bez Instagramu a podobných vymožeností člověk jako by nebyl. Dnes se musí všechno sdílet.
Facebook je dávno out, tam chodí jen pár důchodců, kteří si vyměňují recepty, a občas je fajn podívat se, kdo má v nejbližší době narozeniny, protože kdo si to má pořád pamatovat. Teď kraluje Instagram; a ještě vyšší level jsou různé články a rozhovory s lidmi, kteří z odhalování svého soukromí občas i docela dobře žijí. Ale já jim opravdu nezávidím.
Už jen pořizování různých fotografií, videí, selfie atd. se po prvotním nadšení stává poněkud otravným. Navíc začne zabírat stále víc a víc času, protože přece musíme zdokumentovat co nejvíc, nejlépe všechno. Což o to, my obyčejní se můžeme s klidem na sdílení fotek vykašlat, jako jsme se vykašlali na řetězové e-maily a velké soubory s kočičkami a barevnými kytičkami. Ale taková „celebrita“, tedy někdo, kdo potřebuje být ve veřejném prostoru stále vidět, to nemá vůbec lehké.
Ty menší celebritky to mají těžší, protože se potřebují dostat do povědomí společnosti a hlavně novinářů. Takže sdílejí, co mohou, a občas se pokusí zviditelnit vztahem s celebritou větší, případně velmi odhalujícím oblečením nebo chováním, nad kterým by se ještě moje maminka asi pokřižovala. A doufají, že se také stanou celebritami většími a velkými.
Ty větší a velké celebrity se musí snažit, aby o nich novináři měli každý den co nejvíce zpráv, protože jinak by s nimi mohli přestat spolupracovat a mohli by si vybrat nějakou celebritu jinou. Pak dnes a denně vidíme na stránkách časopisů a na internetu tu samou osobu nebo spíš takové tři čtyři stálice, o kterých už víme snad úplně všechno, protože zásobovat denně veřejnost zprávami ze svého života je těžké, protože toho zásadního se obvykle zas tak moc neděje. Takže už víme, kde a jak kdo bydlí, kolik má důchodu, kolik měl milenek, kolik má dětí, vč. nemanželských, co bude mít k večeři a s kým na ni půjde. A tak pořád dokola. Taky už víme, kdo a jakou má plastiku, kdy bude rodit a kdy půjde na výměnu kyčelního kloubu.
No, já jsem opravdu ráda, že nejsem taková celebrita. Ty peníze za to asi nestojí. Přijdou totiž okamžiky, kdy by se člověk raději někam schoval a vyplakal, ale to nejde, protože vás budou novináři honit na každém kroku a fotit. A když k tomu focení nedostanou souhlas, budou fotit tajně, takže celebrita na těch fotkách bude vypadat o hodně hůře, než když otráveně zapózuje. Ale zas titulek stylu „Co se jí to stalo s obličejem?“ přitáhne víc čtenářů než zpráva, že se našel lék na nějakou ošklivou nemoc.
Takže je opravdu moc fajn, že nikomu nemusím říkat, co budu mít dnes k obědu nebo jestli jsem byla na té gynekologii. A vlastně mi vůbec nevadí, že zůstávám taková neviditelná, i když si musím vydělávat jinak.
A jak to máte vy?
