Článek
Když pominu výjimky, kdy dotyčná osoba svou práci miluje, je jejím koníčkem a životní náplní a případný odchod do důchodu pro ni zůstává velkým strašákem, každý se vlastně na důchod těší.
Vidina volných dnů, kdy si můžeme přispat, jít nakoupit nebo na výlet, kdy sami chceme, kdy už nemusíme poslouchat ukřičeného šéfa ani se dělit o pracovní prostor s kolegy, které nesnášíme, je neodolatelná. Navíc se nám každý měsíc na účtu objeví určitý obnos, pro který nemusíme ani hnout prstem a který se bude už jen postupně zvyšovat, od toho je tu přece valorizace.
Ono je to sice trochu jinak, ale to vidět nechceme. Prostě závidíme těm, kteří šli do důchodu podstatně dříve, než půjdeme my, i těm, kteří v něm už jsou.
Této závisti pak dokážou využít pisatelé článků, jejichž nadpisy bývají často voleny hlavně kvůli počtu kliků a jejichž obsah bývá sporný ne kvůli pravosti uváděných statistických údajů, ale kvůli kontextu, v jakém jsou používány. A když dokážou zahrát na tu správnou strunu, diskuse pod článkem narůstá geometrickou řadou.
Třeba zrovna dnes – na jedné straně statistika, kolik seniorů obývá „nadměrné“ metry, zatímco rodiny s dětmi nemají kde bydlet. Fakta jsou fakta, ale bez znalosti širšího kontextu mohou vyznít úplně jinak.
Vždyť za prvé, máme tu snad něco jako kapitalismus, pro který je soukromý majetek nedotknutelný. Takže proč jako by nemohl osamělý senior bydlet v bytě 4 + 1 na Vinohradech, když si ho koupil. Možnost nebo nemožnost koupě takového bytu mladou rodinou se čtyřmi dětmi je v takto nastavené společnosti nepodstatný. Každý za sebe.
Jestli chceme žít v sociálním levicovém státě, kde se o nás stará tento stát, pak se musí tento stát postarat, aby mladá rodina měla vhodný byt k dispozici, musí zrušit soukromé vlastnictví a přidělovat podle potřeb a zásluh. A hlavně ty byty, když jsou tak potřebné, stavět. Pak se ovšem musíme vrátit o desítky let zpátky a na kapitalismus a snahy být součástí západu zapomenout. Ale to tu už jednou bylo a nějak se nepovedlo. On každý nedostal podnikový byt nebo si nepostavil domek svépomocí. Kolik rodin žilo pohromadě, jak dlouho se čekalo, na co všechno byly pořadníky a kolik toho v obchodech chybělo. To už většina lidí nezažila nebo si to někteří už nepamatují. Děkuji, nechci.
A snahy o zkřížení různých systémů, tedy, ano, kup si byt, ale ty metry navíc (metodika výpočtu bude jaká?) ti pěkně napálíme nebo tě přestěhujeme do menšího, jsou děsivým pokusem vrátit se někam do 50. let. Navíc je to faktický nesmysl, protože menších bytů zas tolik není, ani domovů důchodců, které navíc bývají velmi drahé, a ti lidé přece někde bydlet musí. Násilně vyřešit problém nedostatku bytů moc nepůjde, jako nevyřešíme poptávku po určitých profesích na jedné straně a spoustu nezaměstnaných (nezaměstnatelných) pobíračů sociálních dávek na straně druhé. Prostě rodina do velkého bytu tam, kde je nezaměstnanost a žádná perspektiva, nepůjde, i když donutíme seniora, který tam bydlí, aby šel jinam. Ani z těch nezaměstnaných ty doktory neuděláme.
Další článek, který statisticky dokazuje, že někteří senioři pobírají důchod déle, než pracovali, je vlastně zbytečný a podprahově se snaží opět vrážet klín mezi důchodce a pracující. To je opravdu tak hrozné, když někdo žije tak dlouho (jedná se o cca stoleté jedince). Nebo může za to, že se chodívalo do důchodu dříve, i když tihle důchodci zažili třeba pracovní soboty, neměli myčku a mikrovlnku, zažili válku atd. atd.? Navíc díky důchodové reformě se bude chodit do důchodu podstatně později, tak se takový úkaz asi už nevyskytne, protože do 150 se lidé nedožívají. (Pro rýpaly, je to příměr, nehodlám porovnávat odpracované roky v tabulce dožití pomocí kalkulačky.)
A jinde – až 85 – 90 % seniorů se důchodu dožije. Opět je tím myšleno, že na tyto všechny budeme vydělávat. Ale těch 10 – 15 % se ho nedožije, s pozdějším odchodem do důchodu se procento asi i zvětší. A bude se týkat i hodně z těch, kteří dnes dávají červená srdíčka anti-důchodcovským komentářům.
Prostě, dejme už těm důchodcům pokoj a připomeňme si nápis, který bývá na hřbitovech: Čím jste vy dnes, také jsme bývali, čím jsme dnes my, také budete.
