Článek
Nejsem vystudovaný politolog ani ekonom. Můj pohled je takový trochu „od plotny“. Ale určité věci platí stejně pro rodinu jako pro stát nebo společenství, tak to cítím.
Byla jsem nadšená, když jsme se stali součástí „západního světa“. Čekali jsme svobodu, zdravý rozum vítězící nad ideologií, pocit, že je náš život v našich rukou. Byli jsme naivní a hodně věcí se nepovedlo tak, jak jsme si představovali. Ale měli jsme, alespoň v těch prvních letech, pocit, že se věci hýbou kupředu. Jen třeba ty nově opravené fasády, automobily, o kterých jsme jen snili, obrovský výběr zboží ze zahraničí, to ohromovalo a nabíjelo nás optimismem. A potvrzením toho všeho bylo i naše přijetí za člena Evropské unie.
Postupně jsme si zvykli i na to zboží, i na tu svobodu slova, naplnili jsme si touhu po věcech, které se nám zdály být tak skvělé v pašovaných katalozích. Možná jsme začali trochu vidět i ta negativa, která s sebou tržní hospodářství, zvlášť to naše, rodící se na základech rovnostářské socialistické společnosti, přináší, ale místo toho, abychom se snažili najít vyváženou cestu na základě našich zkušeností, velmi rychle jsme najeli na konzumní styl života, který je pohodlný a ukazuje nám stále nové a nové věci, po kterých máme toužit a kupovat si je.
Většinou, když jednotlivec nebo rodina hodně zbohatne, začne si po uspokojení svých dávných přání kupovat více a více zbytečností a má stále menší zájem pracovat vlastníma rukama, když si může koupit práci jiného. Je to v pořádku, jestliže zaplatím instalatéra místo toho, abych si sama instalovala WC. Měl by to být odborník, a když nic jiného, nebude mu to tak dlouho trvat, a když se něco pokazí, nese záruku. A tím, že dám vydělat jemu, on dá vydělat jinému, ať se peníze v ekonomice točí. Ale je to opravdu tak výhodné spoléhat jako stát ve všem na jiné státy?
Ano, je ekonomicky výhodnější soustředit výrobu tam, kde jsou podmínky a lacinější pracovní síla. A každý podnikatel vydělávat chce, což je dobré pro něj i pro stát, když získá víc na daních. Ale je dobré, aby se určité výroby a dodávky nezbytných věcí soustředily jen do jednoho státu a třeba i na jiný kontinent? Je to přece jako v rodině. Je super, když máma vaří a táta vydělává, strýček Pepa se svým synem postaví kůlnu a teta Jarka udělá daně. Ale i v rodině může dojít k hádkám, a když si Pepa postaví z nějakého malicherného důvodu hlavu, tak tu kůlnu mít nebudeme. A, bohužel, Unie se nestala ani rodinou, jak bylo vidět na začátku covidové epidemie, kdy si státy kradly mezi sebou roušky.
Ale o to horší je, když svěříme dokonce obranu nebo energetiku do rukou někoho, kdo během několika hodin může zrušit všechny závazky a dohody. Copak můžeme spoléhat na Frantu z přízemí, který se tedy umí prát, že nás ochrání, jestliže je náš vztah jen takové to Dobrý den a Na shledanou, můžeme nechat hlavní jistič našeho domu přístupný pouze sousedce, se kterou se hádáme o přerostlé větve stromů jen proto, že je to pro nás pohodlné?
A to jsme, Česká republika i Evropská unie, udělali a najednou se divíme, že bychom se měli starat o sebe sami. Ale měli bychom. Stejně, jako bychom si neměli myslet, že když odvezeme odpadky do Afriky, tak pomáháme čistit planetu, měli bychom vzít do svých rukou i odpovědnost za naši bezpečnost a ekonomiku.
Když nastane v rodině situace, že Pepa kůlnu stavět nebude a tátu vyhodili z práce, sejde se celá rodina a zkusí najít řešení, abychom se dokázali obejít i bez toho Pepy a rozhodli se, kde se dá ušetřit, než si táta najde práci novou. A když nám sousedka vypne hlavní jistič, asi se o něj budeme raději už starat sami, i když to nebude takové pohodlí.
Když teď americký prezident dělá to, co dělá, měly by jak jednotlivé státy, ale hlavně evropské špičky, ruku v ruce s odborníky a lidmi z praxe hledat cesty, jak situaci řešit a jak začít být více nezávislí. I za cenu pozdržení opatření, která sama o sobě planetu nezachrání, i když možná přinesou lepší kvalitu života. Jako Evropa musíme být schopni domluvit se a stanovit si priority jako v té rodině. Měli bychom se naučit opět být co nejvíce soběstační a spolupracující, nazývat pravými jmény problémy, které máme, a nesvazovat obyvatelstvo nesmyslnými příkazy a zákazy. Mohlo by to nakonec celé evropské společenství sjednotit a posílit. Make Europe Strong Again.
Ale jestli jsme ještě na takovou Evropu nedozráli a budeme dále žít v přesvědčení, že bližší košile než kabát a že si všechno nějak koupíme a zařídí to za nás někdo jiný, tak potom nám asi není pomoci.
