Článek
V poslední době mám pocit, že přestávám některým lidem rozumět, tedy jejich myšlenkovým kotrmelcům. Ale vlastně ne, trochu jsem to čekala.
V prvním okamžiku, kdy se stane něco zlého, jako třeba hromadná nehoda, obrovské tsunami s lidskými obětmi, zákeřná nemoc dítěte, pandemie, napadení sousedního státu nebo brutální zabití rukojmí, zvedne se vlna solidarity a ochota pomoci. Jsme šťastní, že se nás tyto události přímo nedotýkají, ale víme, že se přece jen může něco podobného přihodit i nám, proto slovně i nějakou částkou podpoříme ty chudáky. Zlý svět nám zvýší adrenalin lépe než jízda na horské dráze a naše malá pomoc uspokojí naši touhu být dobrým člověkem, který rád pomůže potřebnému. A potom se zase rádi vrátíme ke svým životům, ke svým malým problémům a radostem.
Takový krátký adrenalinový zážitek nám stačí. Na začátku chápeme, že ztráta nejbližších, vyhnání z domovů, mučení, brutální vraždy a násilí atd. si vyžaduje rychlou reakci. Dáváme si vlajky států, které podporujeme, na Facebook, posíláme peníze do sbírky, vítáme uprchlíky a odsuzujeme agresory. Ale když tyto situace trvají už příliš dlouho, začínáme mít pocit, že už toho bylo dost.
A začínáme postupně nenávidět ty, kteří se stále ještě brání, ty, kteří chtějí satisfakci, ty, kteří stále truchlí, ty, kteří jsou bez domova, ty, kteří na nás spoléhají. A najednou vidíme to malé špatné v tom velkém normálním. Ano, i mezi uprchlíky jsou zločinci a vyžírkové, i mezi prosícími o pomoc jsou takoví, kteří ji zneužívají, i ten stát, který chce zpět svá rukojmí, se nechová jako beránek a ubližuje. A ten, kdo se stále brání, možná prodlužuje konflikt. A v tu chvíli se začínáme nejen dívat na problém z jiného úhlu, ale začínáme trochu nadržovat i té „špatné“ straně. Co když to je všechno jinak? Proto při znásilnění pochybujeme, jestli si o to oběť tak trochu nekoledovala oblečením, při obraně území, že by se měl uzavřít mír za každou cenu, ti mrtví turisté při tsunami tam neměli na dovolenou jezdit a ten chronický stěžovatel asi nemá úplně pravdu. Chceme, aby už skončily ty zprávy o mrtvých, raněných, mučených, o mrtvých celebritách a nespravedlnostech. A viníkem se najednou stává ta druhá strana, protože časem to dobré se stává větším a to zlé menším.
Měli bychom si ale uvědomit, že když se něco podobného stane třeba nám a budeme se brát za správnou věc proti nespravedlnosti, moc dlouho nás ti ostatní také podporovat nebudou a časem je náš problém začne také jen otravovat. Takže by asi bylo dobré občas si znovu připomenout, kdo si začal, kdo napadal, zabíjel, mučil jako první, i když nic není černobílé.
A také samozřejmě vím, že velká spousta lidí nikdy nezačne na tu druhou stranu přecházet, a to je moc dobře.
