Článek
Řídit automobil je v dnešní době věc samozřejmá. Řidičský průkaz bývá častým požadavkem zaměstnavatelů, zvlášť u profesí, které musí být velmi flexibilní, jako například realitní makléř nebo pracovník domácí péče, samozřejmě nemluvím o těch, kde je řízení dopravního prostředku výchozí funkcí, tedy řidiči MHD, vlakových souprav nebo pracovníci rozvozů všeho druhu. Dnes řídí muži, ženy, mládež i senioři. Bez automobilu jde velmi těžko rozvážet a svážet děti ze školy a kroužků nebo se včas dopravit do odlehlejšího místa pracoviště, o týdenních nákupech nemluvě. Kdo neřídí, jako by nebyl. Tématem hovoru číslo jedna proto dnes nebývá počasí, jak dlouho kojit nebo výčet nemocí (podle příslušné věkové kategorie), ale kde ráno zaparkovat, uzavírky a objížďky, jaké si kdo pořídil nové auto, jaké si chce pořídit nové auto, případně, jestli tedy „elektrika“ nebo klasika.
Řidičský průkaz vlastním už hodně dlouho. Už od střední, kdy téměř celá naše dívčí třída budoucích sekretářek a podobných kancelářských pracovnic společně navštěvovala autoškolu. Výuka byla skvělá, protože jsme jezdily po skupinkách – jedna z nás měla jízdu, další dvě se vezly a rozptylovaly instruktora a potom jsme se prohodily. Instruktor byl mladý a jedna ze spolužaček se za něj, tuším, později i provdala. Naučit se otázky z testu nebylo těžké a jízdu jsme nakonec také zvládly všechny, tedy i já. Řidičák byl růžový a plastově voněl.
Pak nastala moje velká řidičská odmlka. Automobil rodiče neměli a sekretářkou jsem se nestala, proto nehrozil ani ten služební. Jednou jsem si sice dodala odvahy a řádně opilá jsem umluvila ještě opilejšího kamaráda, aby mě pustil za volant svého poměrně nového plechového miláčka, ale já i autíčko jsme třikrát poskočili, škytli a zvadli, takže to dobře dopadlo, i když výraz kamaráda, který i přes opilost pochopil, co se děje, nikdy nezapomenu.
Ani když jsem se vdala, nebylo nutné, abych sama řídila. Můj manžel je skvělý řidič, kterého jízda velmi baví, takže je vždy připraven zajet i tam, kam dojdeme za deset minut pěšky. Navíc automobil používal i ke služebním cestám, takže běda, kdybych s ním něco provedla. Asi třikrát jsem sice pod manželovým dohledem jízdu zkusila, ale poté, co jsem zastavila na nejrušnější křižovatce ve městě a nemohla se rozjet, zacouvala do trnitých keřů a dostala hysterický záchvat z představy, že mám zajet na zaplněné parkoviště k Bille, jsem z manželovy reakce pochopila, že buď budu jezdit nebo budu rozvedená. Za to mi to řízení tedy nestojí.
Takže v předepsaných intervalech vždy absolvuji lékařskou prohlídku a nosím u sebe řidičský průkaz, který už není růžový, ale je to kartička s otřesnou fotkou (horší je už jen na občanském průkazu), která nevoní. Ale jsem stále řidička!
A navíc jezdím tolik let bez jediné nehody.
