Článek
Dorazila mi pozvánka – třídní sraz po x letech.
Obvykle se méně pořádají srazy ze základních škol, kde se (podle velikosti obce) vystřídalo hodně různých spolužáků, třídy se dělily a míchaly a nenajde se nikdo ochotný hledat aktuální kontakty a sraz uspořádat. Čím dále se od povinné školní docházky vzdalujeme, tím je to horší. Rozprchli jsme se po republice i po světě a už se asi nikdy neuvidíme.
Samozřejmě existují i třídy, které se (někdy celé, někdy jen ti nejlepší kamarádi) scházejí pravidelně, někdy i každoročně, ale hodně záleží na tom, jaký a jak soudržný byl třídní kolektiv.
Spíše se konají srazy ze středních nebo vysokých škol. Přece jen bylo víc společných zájmů a navíc dnes, v době e-mailů, se dá databáze kontaktů udržovat o něco lépe, i když i tam je potřeba ta dobrá duše, která se o to bude starat. (Ty „Spolužáky“ nám opravdu zrušit neměli.)
A protože se nakonec nějaká ta dobrá duše najde, přijde jednoho dne pozvánka i nám a nastane dilema – jít, nebo nejít.
Jsou takoví, kteří se rádi sejdou i za pět nebo deset let od maturity, tedy v období největších kariérních vzestupů i pádů, budování vztahů a pořizování potomků, ale i rozvodů a soudních tahanic, plnění snů i srážek s realitou. Nechtějí se srovnávat s ostatními, nezáleží jim na tom, že už nejsou premiantem třídy nebo třídní krasavicí. Chtějí jen všechny vidět a zavzpomínat na historky, které si každý pamatuje úplně jinak. Pak jsou ti, kteří jedou rádi, aby se pochlubili, a ti, kteří nikam nepojedou, protože si myslí, že se nemají čím pochlubit a nechtějí jen tiše závidět.
Ale něco jiného je sraz po 40 nebo 50 letech. Tam se začínají těšit i ti, kteří se za svoje neúspěchy a nedostatky celou dobu styděli. V té době totiž srazy začínají být trochu jiné než dřív.
Je už jedno, že někdo byl bohatý, že jiný procestoval svět, že další měl tři děti a někdo exekuci. Obvykle už některý spolužák nežije nebo je vážně nemocný a v tu chvíli si uvědomíme, že život je o něčem jiném. Přicházejí nemoci a čas na tomto světě se krátí. Z třídní krasavice je už babka a podnikatel má problémy s koleny. A najednou jsou pryč staré závisti a křivdy a cítíme, že jsme se svými spolužáky spojeni společnými vzpomínkami, které, jak všichni víme, většinou zůstávají jen na to dobré.
Takový sraz pak působí jako živá voda, po které toužíme každý rok. A i když postupně počty spolužáků řídnou, my, kteří dosud přežíváme, vždycky na těch několik hodin omládneme.
Takže velké díky všem těm dobrým duším, které jsou ochotné srazy pořádat, protože je to činnost opravdu záslužná.
