Článek
Jako běžný obyvatel většího města, který potraviny nakupuje většinou v supermarketu, jsem sice věděla, že maso a mléko se nevyrábí na chytrém stroji v chemické továrně, ale že k tomu musí existovat zvíře, kterému se říká kráva a které není fialové. A že housky se sice pečou v pekárně, ale ta mouka se vyrábí z rostlinek, kterým se říká obilí (dokonce bych asi rozeznala žito od pšenice a ovsa) a že roste na poli. A že o ty krávy a obilí se musí někdo starat a takovým lidem se říká zemědělci.
A moc už mě nezajímalo, jak ti zemědělci žijí. Občas protestovali, hodně se vyprávěl vtip o tom, kdo je jejich největším nepřítelem – totiž jaro, léto, podzim a zima – a dost se nadávalo, že neořou do hloubky, hnojí přes míru a že jsou ty potraviny příliš drahé a za to mohou právě oni.
Ve chvíli, kdy jsem mohla konečně zabořit ruce do záhonků a sledování počasí se stalo nedílnou součástí plánování zahradnických prací, došlo mi, jak těžká je ta práce, závislá na faktu, jestli se urodí, nebo ne, jestli přijde ptačí chřipka, jestli bude konkurence ze zahraničí s dotacemi o tolik levnější.
Samozřejmě, nemohu srovnávat své tři záhony a pět okrasných stromků s velkochovem drůbeže a skotu nebo jablečným sadem, ale jaksi jsem se musela více propojit s přírodou a jejími cykly, sledovat oblačnost, potřeby jednotlivých výpěstků, škůdce a objem úrody, i když šlo třeba jen o jahody a borůvky. A nechápu, jak mohou ti opravdoví zemědělci zvládat takový stres. Protože, když se neurodí moje maliny, svět se nezboří, když mi odejde okrasný keřík, zamrzí to, ale zasadím jiný. Ale oni, hlavně ti malí, kteří jsou závislí na odbytu s celými rodinami, často zadlužení, jak mohou unést, že po celé té tvrdé práci ještě prodělají? A není to jen jejich problém; co budeme dělat my, kteří si sami to maso a chleba nezajistíme? Místo vtipů a přezírání bychom se jim měli klanět a děkovat. Vždyť nás živí.
Argument, že si všechno necháme dovézt ze zahraničí, je hloupý. Není to dobré ani z ekologického hlediska (převážení potravin loděmi a automobily), ani z finančního (pořádně si to zaplatíme, protože zahraniční dodavatel se dívá především na peníze, ne na to, že lidé nemají co jíst) a ani z politického (může nastat podobná situace jako s ruským plynem, není nikdy dobré být na někom závislý).
Proto se hrozím mrazíků, které mají přijít o víkendu a hrozím se slintavky a kulhavky 1,5 km od hranic. Ale kdybych si mohla vybrat, tak ty meruňky klidně oželím.
