Článek
Miluji Velikonoce. Narozdíl od svátků vánočních sice nedostanu žádný dárek, ale ty pupeny a první květy a oživlá tráva, celý ten příslib, že se navrací teplé počasí a nebude se muset topit a kytičky pokvetou, to je ten dar největší. Hlavně pro nás, co zimu moc nemusíme, leda na hodinovou procházku sněhem tam a ke svařenému vínu zpět.
Mám ráda velikonoční zdobení. Ty kočičky, zajíčky, slepičky a kuřátka, kraslice, zelený ubrus a květinový věnec na vchodových dveřích. A také vejce ve všech podobách; ty ostatně mohu celý rok, je to nejlepší zdroj bílkovin a jsou tak dobrá, že na cholesterol ani nepomyslím. Sice už nemám čas ani trpělivost čtyři hodiny vyrývat filigránské zdobení na kraslici, která nakonec stejně praskne, ale slupky cibule nebo trochu kávy udělají také své, navíc jsou to ekologická barviva a vejce jsou pak krásně žlutá a hnědá a krásně ladí k zelenému ubrusu.
A jsou to krásné dny volna navíc, ve kterých se člověk snaží dohnat resty a uvést domácnost do stavu dokonalosti, aby ten čtvrtý den zase koledníci a návštěvy udělali pořádný zmatek. Jen ten plevel dokáže dorůstat rychleji, než by si jeden pomyslel, ale okna jsou čistá, prach utřený a někdo zvládne udělat pořádek i v kuchyňské lince.
Tak jsem si také plánovala hezké pondělí. Budu mít navařeno a napečeno. a protože přijede jen polovina potomstva, ta s vnoučky, vejdeme se pohodlně i ke stolu. A také jsme si s manželem říkali, že nebudeme vnukům dávat tolik sladkostí a čokolády jako loni a předloni. Něco dostanou koledníci, a kdyby ti naši nezbedové nenašli všechno, co bude poschovávané v zahradě, tak si zamlsáme sami.
Ale jak jsem psala, člověk míní a všechno je jinak. Už v neděli jsem byla taková „vláčná“. Do ničeho se mi už nechtělo a nejraději bych prospala celé dopoledne i odpoledne. Přičítala jsem to spíš těm oknům, plevelu a kuchyňské lince a těšila se na pondělí, kdy bude zas určitě dobře.
V pondělí jsem se probudila s vědomím, že mi moc dobře není. Znáte to, takový ten stav, kdy je vám tak ode všeho trochu. Trochu vás bolí hlava, trochu smrkáte, trochu vám slzí oči a trochu je vám normálně. A co teď.
Dobře, nebudu otvírat koledníkům, pro jejich dobro i moje, protože je nechci nakazit (co když se o mě pokouší vysoce nakažlivá nemoc) a ještě se nechat šlehat, když sotva stojím, to bych asi nedala. Takže jsem se důsledně zapírala a snažila se ignorovat vytrvalé zvonění každou půlhodinu. Samozřejmě jsem pak prošvihla i milého příbuzného – moc se omlouvám, Honzo! Takže první průšvih, nehledě na to, jak se na mě budou dívat sousedé. Jako na lakomou bábu, je to jasné.
Ale potlačila jsem negativní myšlenky a zvládla připravit i kuře s nádivkou. Trouba zničí všechny zárodky chorob a něco jíst musíme, když jsme dohodli oběd, ne? Jen ten beránek se mi nepovedl, nebyl krásný baculatý, spíš takový trpící předčasným stárnutím, ale máslová náplň s rumem to vždycky spraví, ten rum určitě. Takže takový další menší průšvih.
Když rodinka dorazila, ani jsem radši vnuky neoblíbala a neomuckala, i když se mi chtělo, ale pomlázkou jsem dostala, dokonce třikrát, tak snad neuschnu do příštího jara. Na zahradě na kluky čekala nadílka, rozšířená o čokoládová vejce pro koledníky. Takže naše předsevzetí o přiměřeném množství sladkostí na dítě také vzalo za své. Navíc nejsou hloupí a všechno našli, takže pro nás ani vejce. (Sem patří smutný smajlík.)
Naštěstí jídlo bylo dobré, nádivka se povedla, ale hostitelka servírování raději svěřila dceři. Alespoň jsme si vyzkoušeli, jaké to bude, až nás budou mladí obsluhovat. Vesele se smáli, když jsem jim to řekla, tak už se těšíme.
Takové tedy bylo naše velikonoční pondělí. Nakonec dopadlo celkem dobře, ale bylo to úplně jiné pondělí, než jsem si představovala.
Tak snad za rok budu zase ta správná hostitelka plná energie, nebudu posmrkávat, ale radostně otvírat malým koledníkům ze sousedství a ráda se nechám omladit, budu běhat mezi sporákem a jídelním stolem jako správná hospodyně a těm vnukům trochu těch sladkostí ubereme. Jestli to ovšem byl letos jen nějaký pokus virů a bacilů. Dnes je mi lépe, tak snad ano.
Trochu se totiž bojím, jestli se takhle náhodou neprojevuje stáří a aby mi to už nezůstalo napořád. To už by ty Velikonoce tak veselé nebyly.
