Článek
Od určitého věku začíná člověk více přemýšlet o smrti, tedy té vlastní. Jak roky přibývají, smrt se stává nevyhnutelnou součástí plánování života. A i když doufáme, že se ve zdraví dožijeme stovky, nakonec stejně přijde ta chvíle, které se bojíme.
Myslím, že i kdybychom měli k dispozici možnost dozvědět se přesně to své „datum“, většina lidí by ho znát nechtěla. Ta nejistota nám dává svobodu a chuť stále počítat s budoucností, dávat si (postupně menší a menší) cíle, ale mít stále naději, že tu ještě pár let nebo měsíců pobudu. A je trochu paradox, že čím je člověk starší, tím více na životě lpí, vím to podle sebe. Už se nejen nevrháme bezmyšlenkovitě do různých adrenalinových aktivit, ale dáváme si pozor, kam šlapeme a co by nám mohlo spadnout na hlavu, nejezdíme o 20 km víc, než bychom měli, a na přechodu se rozhlížíme raději třikrát.
Ovšem mnohem horší, než přijmutí vlastní smrtelnosti, je obava, jakým způsobem náš život skončí. Bojíme se bolesti, nemohoucnosti, dlouhého bezmocného trápení. Ne každý má to štěstí, že zemře ve spánku nebo bleskově při aktivitě, kterou miluje. Ne každý se ocitne ve světě, kterému rozumí jen on a kde je mu blaze mimo vnímání reality. Ne každý má možnost a odvahu svůj už nesnesitelný život ukončit vlastní rukou nebo pomocí legální asistence.
Dlouho jsem si myslela, že eutanazie by mohla být tím správným krokem a pomoci mnoha trpícím lidem. Svému mazlíčkovi také můžeme zkrátit život, který už ani životem není. Postupně jsem se ale začala bát, že by mohla být zneužitá, i přes různé bezpečnostní pojistky. Když se chce, všechno jde. A pro věřící to také není ta správná cesta, protože kdo život nedal, neměl by ho brát, a bylo by správné dotrpět si život až do konce. Tak co s tím. Jak umřít důstojně a bez bolesti.
A pak jsem se před několika lety v rámci studijní praxe ocitla v hospici. A pochopila, že to je to místo, kde bych také chtěla umírat, kde odejdu tak, jak by člověk odejít měl. Je to místo, které mi nabídne zázemí, léky proti bolesti, péči. Místo, kde nejsem pro pečovatele přítěž, ale stále člověk. Dokonce tu mám možnost strávit poslední dny se členy rodiny, kteří tam se mnou mohou i nějakou dobu bydlet.
Bylo mi ctí, že jsem mohla těch několik dní být součástí toho skvělého kolektivu „mého“ hospice, který se nestaral jen o pacienty, ale o umírající lidské bytosti. A děkuji všem, kteří tak stále činí.
