Článek
Na počátku svého psaní pro Médium.cz jsem si slíbila, že se nesnížím k psaní článků na témata, která svými klíčovými slovy, jako je v současné době „důchodce“, vyvolávají touhu po přečtení a diskusi a tedy jsou zárukou vysokého počtu kliknutí. Ano, zvyšující se počet kliků na článek potěší, ale za tuhle nefér cenu? Mám to zapotřebí?
Sliby jsou od toho, aby se porušovaly. A navíc to nedělám proto, abych si zvýšila návštěvnost, ale abych si trochu ulevila, protože některé názory mě opravdu, ale opravdu vytáčejí.
Nevím, kdo má zájem na stále se prohlubující polarizaci společnosti, ale pozoruji, že situace je stále horší. Možná kvůli anonymitě diskutujících na on-line platformách, protože do očí by si některé věci nikdo říct netroufal. Hospodské diskuse, které po vášnivé debatě skončily společným panáčkem, byly vystřídány komentáři v diskusích, které jsou občas opravdu trochu za hranou. A obecně i tyto diskuse (a to je sleduji jako malý sociologický průzkum docela často a dlouho) se vyostřují a diskutující se dělí na černé a bílé, i když život je plný odstínů šedi.
Slovo „důchodce“ nebo „důchod“ působí dnes opravdu jako červený hadr na býka, což je sice omleté staré klišé, ale výstižné. Podle věku, vzdělání a etických hranic osoby se náhled na důchodce od čiré nenávisti (protože na ně pracujeme a ujídají nám z chlebíčka, báby a dědkové, a navíc smrdí) na straně jedné až k pocitu ublíženosti a marnosti (protože máme malý důchod, nikdo nás nepustí sednout v autobuse, mladá generace je úplně tupá, bereme 10 prášků a těch let nám už moc nezbývá).
To opravdu neumíme být empatičtí (ti staří jsou opravdu slabší, nemocnější, zranitelnější než my), neumíme si přiznat chybu (kdybychom více odváděli, budeme mít důchod větší; nebo jsme si aspoň měli něco našetřit) nebo pochopit, že někdo to opravdu lehké nemá (ne každý se narodil po revoluci, ne každý může být IT specialista, ne každý je zdravý a schopný, krásný a bohatý)? Neumíme přestat závidět a začít se spoléhat na sebe, ne na dávky, pokud je to možné? Musíme své osobní frustrace ventilovat jako nenávistné zlé komentáře a nepravdy?
Asi ne. Žijeme v bublinách svých sociálních vazeb a všechno jiné je nebezpečné a ohrožující. A já pořád netuším, proč by pro mě měli být hrozbou dva milující rodiče stejného pohlaví nebo starý pán, který si koupí elektromobil, protože na něj prostě má. Proč mám nenávidět babičku, která bydlí ve svém 4 + 1, který si ovšem koupila až na stará kolena a ve svém produktivním věku bydlela s dětmi a manželem u rodičů a auto také neměli. Proč mám závidět silikonové Barbie peníze vydělané na only fans; kdo ví, jak bude žít za dvacet let. Proč mám nenávidět někoho, kdo má vlasy kudrnaté nebo zrzavé nebo je plešatý. Proč mám závidět samoživitelce, že dostává příspěvky a nemusí chodit do práce; kdo má děti, ví své. A vůbec, našlo by se toho ještě hodně a moc.
A proč spousta lidí, které vůbec neznám, nenávidí také mě. Já jsem totiž taky důchodce.
