Článek
Vždycky jsem měla kočky ráda. Jako dítě jsem byla taková „kočičí máma“, s každou v ulici jsem byla kamarád. Ráda jsem je hladila a milovala jejich vrnění v náruči. Sami jsme kočku doma neměli, ale kolem jich žilo dost a dost.
Ve starém domě s klasickou velkou půdou, která voněla starým dřevem a vypraným prádlem, občas porodila koťata pod trámem některá z toulavých poběhlic a pak je ponechala osudu. Babička jim borovou vodou vymývala slepené oči, které jim jejich zmizelá máma nevylízala, dávala jim do tlamičky mléko pomocí provizorního dudlíku z nastříhané gázy a připravila jim pelíšek z krabice od bot. Pomáhala jsem jí a jemně hladila ta malá chlupatá tělíčka.
Babička slíbila, že se o ně postará a najde jim nový domov a koťátka za dva dny byla pryč. Nepátrala jsem, u koho skončila, ale věřila jsem, že jsou v teple a spokojená a budou z nich hezké silné kočky. Až o hodně později mě napadlo, že to tak asi ani nemuselo být; v té době se koťata běžně topila. Ale babička mi určitě nelhala, když o ně předtím tak pečovala, a ani milosrdné lži se u nás moc nenosily.
Jako dospělá jsem ale kočku nikdy neměla. Přes rybičky, andulky, korelu, želvy a další drobná zvířátka jsme se nakonec stala hrdou majitelkou psa, který je víc vhodný pro rodinu, zvlášť pro děti, které milují hrát si s ním a venčit ho. To venčení tedy berte jako vtip, na to musel být rozpis, protože nikomu se do toho moc nechtělo. Hlavně ráno, kdy chybí každá minuta, bylo blaho čekat, až si pan pes projde své kolečko od domu ke garážím a zpět a ovoní každý větší kámen, sloupek, lampu atd. To zůstalo samozřejmě na dospělácích.
Ale zpět ke kočkám.
Po sídlišti jich také několik pobíhalo, ale byly to už všechno kočky, které žily na ulici a měly u nás svá teritoria. Věděli jsme, jak která vypadá, jestli čeká koťata nebo jestli kulhá na levou nohu. Místní pro ně udělali provizorní přístřešky a chodili je krmit. Občas si někdo i některou tu pouliční kočku vzal domů. Byly ostražité, ale vděčné. Zvykly si na svůj příděl a způsobně čekaly, až dostanou svou kapsičku. Občas na dlouhou dobu zmizely. Některé se vrátily, jiné už ne. A postupně zmizely všechny. Jako u těch koťátek z mého mládí věřím, že si je také někdo vzal domů a láskyplně se o ně stará. Nebo že aspoň skončily v kočičím útulku.
Také jsem znala několik koček bytových, ale to je jiná kategorie. Ty se potulují maximálně po terase a své teritorium mají v domě nebo bytě svého páníčka. Že si v životě nechytily a nechytí žádnou myš jim nevadí, jsou většinou krásné, drahé a kastrované.
Po přesunu na okraj města se mi vrátily kočičí vzpomínky na dětství. V okolních domech žijí kočky, které jsou sice domácí, ale rády i vyrážejí do okolí tak, jak to bývalo dřív v naší ulici se starými domy. Občas pozoruji, jak vyrážejí na lov na louku, kde číhají ve vysoké trávě, jak se procházejí po chodníku, po plotech, mňoukají na sebe, honí se a pak se zase vracejí domů.
Bohužel se jim také velmi zalíbilo chodit na naši zahradu. Písek pro vnoučka objevily dřív, než jsme stihli koupit uzavíratelné pískoviště.
Snažím se sama sebe přesvědčit, že kočičí výkaly jsou také dobré hnojivo pro kytičky, když už tam tedy je – a zadarmo. A že sedět na dřevníku a dráždit našeho psa, jako to velice často dělá sousedův kocour, je veliká legrace a psi snad infarkt nemívají. A že budeme stále pozorovat ptáčky na krmítku, když už jsme si koupili ten dalekohled, i když se k nim plíží miniaturní tygr, aby je vyděsil a rozehnal.
Ale stejně, co nadělám, stejně mám pořád kočky ráda.
