Článek
Nikdy jsem nechápala, proč tolika lidem vadí, že chlapec miluje chlapce nebo dívka dívku. Co je komu do toho, koho mám v posteli nebo s kým žiji, jestliže tím nikomu neubližuji. Připadalo mi to absurdní. Vždyť celou historií lidstva se prolínají takové vztahy, od starověkého Říma až po současnost.
I když se za minulého režimu o těchto vztazích nemluvilo nahlas, stejně jsme všichni tušili nebo i věděli, že existují a že jich není zas tak málo. Proto si myslím, že když po revoluci přestalo být toto téma tabu, je to krok správným směrem. Je fakt, že mi také trochu vadí opačná tendence, kdy někdy je sexualita odlišná od té většinové příliš zdůrazňována, ale rozumím tomu, protože když je něco léta potlačováno, po uvolnění se toho nemůžeme nabažit.
Proto mi také hysterie kolem způsobu uzákonění vztahů mezi osobami stejného pohlaví připadá zbytečná, zvlášť v dnešní době, kdy tradiční manželství už se příliš nenosí. To, že se u nás jedná zatím pouze o „trvalý svazek muže a ženy“, je možná už dávno v praxi překonané.
Zkusím se na tuto problematiku podívat ještě trochu podrobněji.
Manželstvím se myslí spojení osob 1) za účelem soužití a 2) případně plození a výchovu dětí, které je nějakým způsobem institucionálně zakotvené.
Kdož to rozdělím, tak společné soužití „de facto“ už dávno existuje, ale mnoha případech velmi komplikované právě tím chybějícím „de jure“. I když zde máme tzv. registrované partnerství, v praxi není opravdu bráno na roveň manželství a „registrovaní partneři“ nejsou přijímání stejně jako manželé. Tady by měly být všechny vztahy rovnocenné a manželství by mělo být opravdu pro všechny, vč. otázky poskytování informací, rozvodu, dědictví atd., jako je tomu u manželství ženy a muže. A jestli je obsah stejný, měl by být i stejný název.
A pokud se týká plození a výchovy dětí, to základní, co dítě potřebuje, je láskyplná náruč. Dítě potřebuje cítit lásku a mít pocit bezpečí. Co je mu platné, že zabráníme, aby měl dva otce, ale bude citově strádat. Není lepší, když dostane lásku od osoby, která sice nemá to správné pohlaví, ale má srdce a city? Je snad lepší matka, která dítě odloží nebo v horším případě zabije, matka a otec, kteří pijí, jsou sprostí a fyzické nebo psychické násilí je u nich na denním pořádku? Je lepší otec, který se léta nezajímá nebo neplatí alimenty? Je lepší hysterická matka, která dítěti vědomě ubližuje nebo brání otci léta ve styku? Dítě by mělo být vždy na prvním místě, hlavně proto, že v dětství se formuje jeho osobnost, a právě citová deprivace může způsobit velké škody do budoucna, a to přece nechceme. Proto by formální složení rodiny při výchově mělo být nepodstatné. A že se dítěti někdo bude ve škole smát? Šikana existuje a existovala vždy a kdo bude chtít šikanovat, důvod si najde vždycky. A jako dnes nevadí, že dítě má rozvedené rodiče, nebude vadit, že nemá mámu a tátu; v kolika případech vlastně už dva tatínky a dvě maminky má už dnes, jen jsou někteří z nich nevlastní.
A proč si myslím, že manželství pro všechny může posílit to tradiční? Protože jestli tolik lpíme na tradici, měli bychom to dokázat i v praxi, nejen v ošklivých výpadech na sociálních sítích.
Jestli je pro nás manželství tak posvátné, neměli bychom žít ve volných svazcích, ale také do manželství vstupovat, když máme tu možnost. Měli bychom ukázat, že o ně stojíme alespoň stejně, jako ten Olda s Martinem nebo Jana s Veronikou..
Je asi lidská vlastnost, že člověk si váží víc toho, co nemá, a podceňuje, co má. A jestli nám tedy na manželství vlastně už moc nezáleží, tak se podělme s těmi, kteří po něm touží, nic nám to nevezme.
