Článek
Nedávno jsem četla článek, psaný nešťastnou důchodkyní, která darovala svůj byt synovi a skončila v domově důchodců s režimem, připomínajícím nápravné zařízení 1. stupně. Po různých reportážích z domovů, kde dožít je opravdu mučením již na tomto světě, myslím, že až na výjimky je situace v domovech důchodců většinou všude podobná (výjimkám se předem omlouvám).
Představa, že budu mít život naplánovaný v době, kdy bych naopak očekávala konec všech „teď musím“ a „teď nesmím“, mě děsí. O to víc mě děsí představa další cizí!! osoby v mém pokoji, představa stísněného prostoru, kam se nevejdou moje věci, představa, že můj život bude určován buzením a večerkou jako na pionýrském táboře.
Chápu, že bezmocný nemocný člověk asi moc na výběr nemá, takže jako ležák bych to asi neřešila, ale ne všichni v domovech důchodců jsou nepohybliví a nad hrobem. A pobyt v takovém zařízení je navíc většinou dražší, než kdyby si některé služby zaplatili sami. No a důchod také často nestačí - ještě aby mi ten pobyt musely moje děti doplácet, ani za nic!
Zatím, dá-li pánbůh a zdraví, snad ještě pár krásných důchodových let s manželem prožijeme. Ale jednou asi jeden z nás zůstane sám a bude řešit, co dál. Za sebe mám jasno. Dokud to půjde, budu se snažit postarat se o sebe sama, postupně s různou výpomocí. A v nejhorším případě budu mít doma trochu větší nepořádek, tak jak to staří důchodci mívají. Ale bude to můj nepořádek a moje špinavá okna. A nikdo mi nebude diktovat, kdy si můžu dát svou kávičku a kdy půjdu spát.
Moje děti můj majetek zdědí až po mé smrti, protože budu zdravě sobecká. A vím, že jsme je vychovali dobře a když bude třeba, pomohou, jako jsme my s manželem pomáhali našim rodičům. Ne z touhy po majetku, ale protože nás mají rády. Darovaný majetek většinou lidi rozdělí, než aby je spojil a kupovat si něčí pozornost, tak hluboko snad opravdu neklesnu. Lásku si nevynutíme. Ale z lásky se láska rodí.
Proto vám, moje milované děti, nic dopředu nedám, jen se budu snažit, abych byla co nejdéle soběstačná, to by byl ten největší dar, ale kdo ví, co mám v osudu napsáno. Mám vás moc ráda.
