Článek
„Prduch“ – poněkud pejorativní zkratka pro pracujícího důchodce. Je nás podle nejčerstvějších informací z netu kolem 195 tisíc, tedy téměř 2 % z celkového počtu obyvatel ČR. Jestli je to hodně nebo málo netuším, protože jsem neprováděla žádné srovnání s dalšími státy a pro téma mého článku je to nepodstatné.
Pociťuji ale, že být pracující důchodce je svým způsobem privilegium vzhledem k těm, kteří by rádi vůbec práci měli i v produktivním věku, natož ve věku důchodcovském, ale z různých důvodů nemohou, protože jejich zdravotní a/nebo sociální handicap jim pozici na trhu práce ztěžuje nebo zcela znemožňuje a chrání je jen systém podpory prostřednictvím sociálních dávek, které jim umožní přežít, ale luxusní život jim opravdu nezaručí. Ale vraťme se zpět k pracujícím důchodcům.
Rozdělila bych je na dvě základní skupiny – na ty, co pracují, protože musí, a ty co pracují, protože chtějí.
Ta první skupina je na tom špatně. Tito důchodci mají (opět se nechci zabývat důvody proč) tak malé důchody, že po zaplacení nájmu, energií a léků už jim moc nezbývá na ostatní potřeby – jídlo, hygiena – o zábavě nemluvě. Bez přivýdělku by to asi nedali. Ne každý má oporu v rodině a ne každý je pražský herec. Oproti chudákům, kteří práci neseženou vůbec, jsou na tom lépe, protože nějakou mají, ale bývají to různé špatně finančně ohodnocené podřadné práce. Říká se, že peníze dělají peníze, ale myslím, že chudoba dělá ještě větší chudobu.
Druhá skupina jsou ti šťastní. Důchod zas tak malý nemají, většinou mají i vyřešené bydlení, práce je baví a peníze navíc jsou super. Většinou zůstávají na svých původních místech nebo si našli takové, kde ještě pár let vydrží bez velké fyzické námahy. Zdraví jim docela slouží, protože by jinak asi pracovat nemohli. A v zaměstnání si jich většinou váží, protože umí nebo jsou ochotni dělat méně populární práce. A jestli nejsou ve služebním poměru, mohou pracovat třeba do 95.
Ani tato skupina není ovšem tak homogenní, jak se zdá. Samozřejmě, ti, kteří svou práci milují nebo jsou raději v kanceláři místo s nabručenou manželkou, to mají jasné. Ale jsou tu také ti, kteří neustále balancují mezi touhou nemuset vstávat v šest ráno, mít čas na koníčky, které celý život odkládají na dobu „až budu v důchodu“, posedět u snídaně s drahou polovičkou a nemuset sledovat, jestli ještě stihnu ten autobus, a mezi pocitem, že si musí ještě došetřit trochu financí a dokoupit nutné věci, protože žít jen z důchodu je složité.
Představa, že se porouchá televize a bude se na ni spořit několik měsíců, je děsí. Pokles životní úrovně je velký a představa, že ji budou dotovat z uložených peněz, je pro ně tabu, protože finanční rezerva je určená na akutní případy. Když s prací skončí, budou si vyčítat každý měsíc, za který mohli přinést výplatu a zvýšit své zajištění na dobu, kdy to bude potřebné. Ceny rostou a valorizace důchodu inflaci nepokryje. Navíc místo celkem zanedbatelné částky, přidané k důchodu za roční práci, je nově zavedena sleva na pojistném, která už nějakou tu korunu navíc přinese. Někdo dostává i stravenky a další bonusy. Od toho se těžko odchází.
Navíc jste mezi lidmi, musíte se učit nové věci a občas také učit ty mladší, což potěší. Musíte o sebe dbát, plánovat, hýbat se. A váš sociální status je přece jen o trochu lepší než status klasického důchodce.
Ale…
Nedávno mi zemřela bývalá kolegyně a kamarádka, jen o něco starší. Strávila několik let v důchodu, starala se o manžela, pomáhala s vnoučaty, bylo jí doma dobře a jim s ní. Minulý týden zemřel přítel bývalé kolegyně, která odešla do předčasného důchodu a mohla s ním tak strávit poslední chvíle. A miska vah se zase překlápí na druhou stranu. Co když budu odkládat ukončení zaměstnání tak dlouho, že si ty krásné důchodové chvíle s manželem nebudu moci užít. Co když mě potká vážná nemoc a já budu chtít vyměnit všechny ty peníze a stravenky za další měsíc života. Co když budu litovat, jak jsem byla hloupá a chamtivá a jak mi lichotilo přemlouvání, abych ještě vydržela další rok.
Jsem trochu fatalista. Věřím, že všechno nakonec bude, jak má být. A že se rozhodnu správně.
