Článek
2. února slavíme první jarní svátek, Hromnice. Svátek, který býval velmi důležitý, protože byl příslibem konce zimy a podle jeho průběhu se i věštilo, kdy a jak zima skončí a jaká asi bude v novém roce úroda. Příslib většího časového úseku denního světla už bývá velmi znát, vždyť opravdu platí, že na Hromnice o hodinu více. Sice víme, že zima se ještě úplně nevzdá, ale jaro se blíží. I když podle pranostiky dnešní slunce znamená, že budeme ještě dlouho topit a nosit dva svetry. Skřivánek to ví, místo vrzání zůstal někde schoulený. Ale je to už blízko!
Uklízím vánoční girlandy, věnec a ostatní zbytky vánoční výzdoby a říkám si, že dnešní den je vlastně lepší pro případná předsevzetí a nové začátky než Nový rok. Jak už jsem psala ve svém novoročním zamyšlení, většinou si 1. ledna léčíme kocovinu a na změnu svého životního stylu moc nálady nemáme. Ale dnes je doba vhodná. S úklidem toho starého a těšením se na nové si můžeme uklidit i v sobě a dát si malá předsevzetí, do kterých nás netlačí přelom roku. Přešly nás už nereálné nápady, jak se z nás do roka stanou vyrýsované fitnesky nebo kandidáti věd, ale trochu bychom se změnit mohli, nemyslíte? Zítra je pondělí, krásný den pro start čehokoli.
Možná bychom si mohli jen slíbit, že se staneme trochu lepšími lidmi. Že nebudeme zbytečně ubližovat a nebudeme se cítit zbytečně ublížení. Že zahodíme za hlavu pocity ukřivdění a nebudeme křivdit. Že odpustíme a poprosíme o odpuštění. Možná to ten dotyčný ani tak nemyslel, jako se nám zdá, možná jsme v některých slovech a činech nacházeli něco, co tam ani nebylo. Možná jsme sami ublížili, aniž si to vlastně uvědomujeme. A určitě jsme mnohokrát ublížili vědomě.
Budeme tedy od zítřka méně mluvit a víc naslouchat, víc dávat než žádat, víc pomáhat než spoléhat na druhé, víc pracovat a více si na oplátku užívat života. Třeba bude náš život spokojenější.
A to fitko třeba taky konečně zkusíme, ne?
