Článek
V jednom ze svých minulých článků jsem psala, jak a kde bych chtěla zemřít. Ideálně nebýt do posledních chvil na obtíž dětem a pak strávit poslední chvíle v hospici (samozřejmě, když mě to neporazí naráz a definitivně, to je ještě lepší varianta, ale vybírat si nemůžeme).
Je to ale opravdu ideální scénář, život si to zařídí podle svého a většinou ještě trochu škodolibě, takže asi nakonec skončím v eldéence nebo podobném zařízení. Snad budu už žít ve svém světě a nebude ze mě vnímající schránka.
Chápu, že když to opravdu jinak nejde, asi to jinak nepůjde. A bude mi to už možná jedno. Ale ty chvíle, kdy ještě nebudu nemyslící nepohyblivá skoromrtvola, bych opravdu chtěla dožít tak samostatná, jak jen to bude možné. Kromě teoretických znalostí ze studia mám totiž i zkušenosti z přímé péče. A vím, že často stačí opravdu maličkost, aby bylo možné dožít v domácích podmínkách.
Pomoc Domácí péče (odběry krve, rehabilitace), která bývá bezplatná, úprava koupelny a prostředí bytu, zapůjčení pomůcek, dovážka jídla a podobně.
Určitě se dá zaplatit i pomoc při koupání nebo stravě. A nebude to asi taková částka, aby mi nezůstalo ani na kafe. Zatím jsem si tedy ceny nezjišťovala, při péči jsme hodně věcí dělali sami – krájení chleba na kostičky nebo doprovod do koupelny, pomáhání s oblékáním a další drobnosti. Ale když čtu, jak musí rodina doplácet na pobyt svého seniora v domově důchodců, dražší to asi celkově nebude. Navíc bych pak měla i příspěvek na péči, který, i když není velký, něco málo zaplatí.
Máme dnes i velkou výhodu možnosti používat počítač nebo telefon, a můžeme se tak víc propojit se světem „tam venku“, abychom nezůstali izolovaní, hodně věcí si objednat a zařídit. A je opravdu rozdíl, jestli mi někdo – vždycky přece za peníze - pomůže s jídlem nebo mi hodí na stolek chleba se salámem a kyselou okurkou, kterou opravdu, ale opravdu, bez protézy neukousnete, když už si ten balíček dokážete rozbalit.
Uvidím (už asi docela brzy), co mi ještě život přinese. Ale jak už jsem říkala, bylo by krásné dožít doma a důstojně.
Aby se o mě musely starat děti opravdu nechci, ale trochu se bojím, že tomu asi úplně nezabráním. Vychovali jsme je totiž jako dobré empatické lidi a navíc měly možnost vidět, co péče o starého člověka obnáší a trochu se i zapojit. A jako jsme se my postarali o naši milovanou „babi“, postarají se zase trochu ony o nás. Ne z nutnosti nebo s vidinou dědictví, ale protože jsme jejich táta a máma.
