Článek
Leden – nejmrazivější měsíc v roce. A je to znát. Teploty mírně nad nulou a pod nulou se letos vytrvale střídají a občas nasněží, aby roztálo a opět zmrzlo.
A tady nastává ten problém.
Mnoho zodpovědných majitelů komunikací hned při prvním nasněžení vyráží s hřeblem na veřejně přístupný chodník, čím dříve ráno, tím lépe. Vidina zlomené nohy kolemjdoucího je vyhání z teplých postelí a nutí oškrabovat i slabý poprašek.
Chápu, že při zanedbané údržbě výjezdu by se nedostali z garáže nebo státní včas a přísný šéf by asi pochopení neměl, protože on je dokonalý, a proto čistí svou příjezdovou cestu ještě o hodinu dříve, aby mohl být ráno přichystaný na opozdilce, zaskočené sněhem, a pořádně si je mohl vychutnat, lemry líné. (Nemluvím o větší sněhové kalamitě, kdy za líné lemry jsou považováni silničáři a do zaměstnání dorazí pozdě všichni, kteří dojíždějí z větší vzdálenosti, včetně šéfa.)
Takže když zpocení a šťastní odloží hrabací nástroje a jdou si dát ranní sprchu, zdá se, že je všechno, jak má být. No, možná ten první den. Protože pak se oteplí, případně zaprší, a v noci je opět mrazivo. A z krásně vyčištěných chodníků se stává kluziště.
Člověk, který nejede do práce automobilem, ale používá městskou hromadnou dopravu nebo příměstský autobus, tak v okamžiku, kdy se ocitne na veřejném chodníku, začíná prožívat vysoce adrenalinový zážitek. Zvlášť, když se mu nepodařilo vstát o půl hodinky dříve a další dopravní prostředek jede až za hodinu a tři čtvrtě.
Kličkuje mezi ostrůvky, kde sníh zůstal nebo na které byl shrabán, klouže se nebo opatrně našlapuje (záleží na věku a kondici) na tmavých místech, která se stříbrně třpytí, když na ně svítí pouliční lampy. Tam, kde lampy nejsou, ocitá se v pozici nevidomého a je rád za každé projíždějící vozidlo, které mu krátce posvítí pod nohy. Ale každé takové auto ho zase vyžene zpět na lesklý namrzlý chodník, což zamrzí, když po té silnici to šlo místy docela dobře.
Když je konečně na dohled autobusová zastávka, je chodec odměněn vítězným pocitem, jako by dobyl vrchol osmitisícovky. Tedy, když nevidí zároveň koncová světla právě odjíždějícího autobusu.
Proto prosím, neodklízejte zbytečně sníh. V něm se chodí krásně, i když trošičku namáhavě, podrážky nekloužou a chodec po ránu opravdu nepotřebuje denní dávku adrenalinu. Postačí ranní káva.
S jakou láskou myslím na ty, kteří mi nechali svůj úsek chodníku krásně neuklizený. Ale není jich mnoho. Nedivím se. Kdybych si zlomila nohu na tom krásně uklizeném ledovatém kluzišti, asi se odplazím do náruče sněhové závěje, ve které by se dobře leželo a která by byla jasným indikátorem, kdo mi zaplatí pracovní neschopnost. Protože za chvíli vysvitne sluníčko a kluziště zmizí, ale kopeček sněhu zůstane. Pojišťovna to bude mít jasné.
A až budou uklízet opravdu všichni, vezmu si brusle a na zastávce budu za chviličku.
