Článek
Přes noc napadl sníh. Na poměry posledních zim poměrně dost a stále ještě padá. V čerstvém bílém nadýchaném sněhu každá ranní stopa kreslí svůj malý příběh.
Kočičí cestičky ze sloupků přes trávník, kolem keřů zpátky na ulici. Psí stopy společně se stopami jeho páníčka – aha, tady běžel ten vlčák odvedle, tady ten malý pudlík. A tenhle soused ještě venčit nebyl, i když vím, že má čivavu. (Asi si dnes vystačí s vlastní zahradou.) Ti, kteří včera poctivě odhrnuli večerní sněhovou nadílku, mají vzorně vyrovnaný nízký nový sníh, u těch méně pilných už mají na chodníku deset centimetrů.
Poznám, kdo už vyjel s autem do práce; těm prvním už zase sníh zasypává stopy pneumatik. Tady se někdo vracel domů a tady šel někdo ještě přede mnou. Mé stopy vedou k zastávce, ty druhé odbočily doleva k popelnicím a dál. Ten dotyčný asi šel ráno vyhodit nějaký plast do žlutého kontejneru a pak si udělal ranní procházku souběžnou ulicí. Na zastávce jsou stopy jediné – aha, to je ten, který se vracel. Přijel předchozím autobusem. A já vyšlapávám pěšinky nahoru a dolů, abych se zahřála, než mi přijede ten můj autobus.
Ve sněhu se můžeme ze stop snažit vyčíst ty malé příběhy, pozorovat, kam vedou stopy, domýšlet se, kdo tudy procházel a kam mířil, i když se nikdy nedozvíme, jestli naše představy byly pravdivé. Pak vyjde slunce, sníh roztaje a stopy i se svým příběhem se vytratí.
A takhle každý píšeme svou stopu v životě. Někdy se ji bude možná někdo snažit přečíst, ale nikdy jí zcela neporozumí. Měli bychom tedy zanechávat svou stopu rovnou a přímou, aby bylo jasné, kam jsme směřovali. Abychom v očích těch, kteří tu naši stopu přece jen budou někdy číst, nebyli někým jiným, než jsme být chtěli nebo kým jsme si mysleli, že jsme.
