Článek
Lidé obecně mají snahu generalizovat, zvlášť, když chtějí podpořit svá přesvědčení.
Pak slýcháme, že lidé nevědí, co s penězi, protože přece vidíme ty přeplněné nákupní vozíky a všechny zájezdy jsou dávno rozebrané. Důchodci se mají super, protože přece věčně sedí v kavárně nebo jezdí na výlety (a to už nemají ani Babišovu slevu na vlak). Děcka se mají dobře obecně, protože každý má mobil, tablet a školní požadavky jsou stále menší. A taky mají samé dny volna a dlouhé prázdniny. Učitelky mají také prázdniny a volna a žádné dvanáctky a zase se jim bude přidávat, i když se za katedrou nepřetrhnou. Vojáci a policisté mají výsluhy, paní prezidentová bude mít ošatné, vězni mají stravu, teplo a televizi. Samoživitelky se schválně nevdávají, aby dosáhly na dávky. Herci jezdí k moři, úředníci sedí celý den u kávičky. Mohla bych ještě pokračovat, vždyť to přece znáte sami. Všichni se mají fajn, jen my to máme naopak.
Ano, nákupní vozíky jsou plné a zájezdy vyprodané, důchodci chodí do kaváren a vězni nemusí pracovat. Ale ono to přece není tak jednoduché. Ty učitelky, vojáci nebo samoživitelky nejsou jednou homogenní skupinou. Jsou to různí lidé, každý má jinou startovní čáru, inteligenci, sociální postavení, vzhled, každý jednotlivec je originál a posuzovat nebo odsuzovat osobu jen kvůli příslušnosti k určité skupině je docela nefér.
Takže ti, kteří mají plné vozíky, nejsou všichni, jen určitá část obyvatelstva. A někteří z nich nakupují tímto způsobem z jiných důvodů (starají se o rodiče apod.) a v jiných intervalech (ne každý třetí den nebo týdně, ale třeba jednou za tři měsíce). A někteří tak nenakupují vůbec – a ty my nevidíme. Důchodci, kteří sedí v kavárnách, tam obvykle nesedávají každý den a někteří tam nechodí vůbec – a ty my nevidíme. Na paní prezidentové bulvár nenechá nit suchou, když nemá super šaty a čerstvě učesané vlasy, ostatně jako na těch hercích a herečkách – ten stres taky radši nevidíme. Jen závidíme všechny ty krásné dokonalé životy, vystavované v bulváru, ale nevidíme problémy v rodině nebo smrtelné nemoci, a když už, tak se nám zdají méně bolavé, protože oni za to přece dostávají peníze, když se o nich píše.
Prostě, máme svůj pohled značně zkreslený, vidíme jen to na povrchu, ale nechceme vidět to pravé uvnitř, to na první pohled neviditelné. I když je pravda, že někdy se zas tak snadno pod ten povrch nahlédnout nedá; ale měli bychom se trochu snažit.
Říkávalo se, že každá mince má dvě strany, myslím, že to platí stále. Proto, když budeme někomu závidět nebo mu nadávat, zkusme se podívat i na ten rub, na to na první pohled neviditelné. Pak si možná uvědomíme, že s nikým z nich bychom neměnili. A možná naopak uvidíme i tu lepší stránku našich životů.
