Článek
„To už je pro mě zbytečné.“ Tuhle větu bych zakázala a její vyslovení bych přísně trestala. Kdyby ji řekl stoletý stařík na smrtelné posteli, snad by se dala ještě pochopit, ale když ji pronese statný padesátník, je to opravdu trestuhodné. Protože vyjadřuje rezignaci na život a totální absenci sebevědomí.
Člověk, který ji vyslovil, buď trpí depresí (a to je problém, který se dá částečně řešit medicínsky) nebo se opravdu už vidí jako něco nepotřebného, starého, k ničemu, něco nehodného lásky, natož sebelásky.
To jsou pak ty babičky, které si místo nových bot kupují své děti a vnoučata, aby alespoň někdy přijeli na návštěvu. To jsou ti, kteří darují svůj majetek dětem s vírou, že si toho budou vážit. Ale kdeže, i když výjimky samozřejmě potvrzují pravidlo. To jsou ti, kteří kupují svým blízkým drahé dárky místo toho, aby si nechali opravit zuby nebo koupili novou kabelku.
Ale také ti, kteří se nechtějí vzdělávat a poznávat něco nového. Mají své neměnné názory, odmítají diskusi, učení je ztráta času a na knihy, divadlo nebo procházku je škoda peněz.
Myslím, že k takovému pohledu na sebe sama opravdu není důvod, i když se najde hodně těch, kteří v něm dotyčného nebo dotyčnou ještě utvrzují. Většinou proto, že je to pro ně výhodné a dostanou k narozeninám ještě o stovku víc, třeba.
Můžete namítnout, že když je finanční situace takového člověka opravdu špatná, nemá na to, aby si kupoval věci pro sebe, vždyť je rád, že může těm svým zlatíčkům nějak přilepšit. Ale ono to je obráceně. Nejdříve by měl myslet člověk sám na sebe. Ne sobecky, že jen já a já, ale z pudu sebezáchovy. Nejprve se musím dobře najíst, obléct, udržovat mozek v pohybu, abych byla zdravá a spokojená osoba, to je ten nejlepší dar rodině. A z toho, co mohu postrádat, pak můžu darovat (a když nechci, nemusím). Vždyť i pohlazení a společné posezení může být víc, než drahá panenka nebo peníze na notebook. A když se začnu učit anglicky, určitě v očích svého vnuka stoupnu víc, než když mu dám svou poslední pětikorunu a tento měsíc si nedojdu k holiči.
Vždyť co je zbytečné? Nechat si udělat nové zuby za 50 tisíc, když pak za týden umřu? Začít malovat, když mi zítra bude už 84? Koupit si dalekohled na pozorování ptáčků, když mi začíná odcházet zrak? Potom je zbytečný celý lidský život od samého začátku. Může přece skončit kdykoli a jednou skončí určitě.
Na své praxi v hospici jsem potkala pana X. Dodnes pro mě zůstane zářivou vzpomínkou na člověka, který nechtěl promarnit ani minutu svého života, i když umíral a blízká smrt byla nevyhnutelná. Stále dychtil po nových poznatcích, četl, učil se. Dokud žiju, tak žiju, proč mám umírat zaživa. Byl pro mě velikou inspirací, i když jako on nikdy nebudu, na to jsem trochu pohodlná. Ale vím, že nikdy neřeknu větu „V mém věku je to pro mě zbytečné“. Ne, není.
