Článek
V poslední době jsem několikrát zaregistrovala články, které vyzdvihovaly klady nájemního bydlení. Ano, rozumím tomu, že jako nájemník nemám v podstatě žádné problémy a starosti s údržbou a správou bytu a jsem flexibilní, tedy se mohu stěhovat za (lepší) prací kdykoli a kamkoli, jako to dělají ti Američané, kteří jsou nám dáváni za vzor, protože pro ně není problém stěhovat se za prací třeba na druhý konec států. Ale je to s tím nájemním bydlením všechno tak růžové?
Být volný jako pták, poletovat mezi městy a vyzobávat ty nejlepší pracovní příležitosti. To může být realita možná pro mladou svobodnou bytost, vyznávající minimalismus ve všech směrech, která ke své práci potřebuje jen notebook a dobré připojení. Vypadá to hezky, ale jakmile nastoupí vztah nebo nedej bože děti, touha usadit se a vybudovat hnízdo převládne.
Navíc, v naší malé zemičce se přesuny typu USA příliš nevyplatí, protože ti Američané jsou zvyklí dojíždět do práce třeba tři hodiny tam a tři zpět a zajet si na večeři do místa, vzdáleného hodinu a půl. Prostě velká země, jiné zvyklosti. Kvůli těm třem hodinám se nikdo stěhovat nebude.
A to ani nemluvím o nabídce pronájmů; ono to nebude tak jednoduché, říct si, že se odstěhuju příští měsíc do Budějovic nebo do Brna, chci 2 + 1 s balkonem a výhledem na řeku. Přece jen v těch státech mají jiné možnosti, to si musíme přiznat.
Také máme v sobě zakódovaný vztah k rodné hroudě, podvědomě chceme budovat a pečovat, upravit si byt podle svých preferencí, vybudovat krásnou zahradu a dívat se, jak to v ní všechno roste. Ne jako ti Američané, kteří za vrchol zahrady považují malé oplocené místo se zbytky trávy, kde si mohou hrát děti s míčem a psi běhat dokola. Hlavně, aby tam bylo místo na grilování. A bazén je taková třešnička na dortu, žádná skalka, záhony jahod, borůvky a růže.
Prostě, my chceme míst své místo, kde zapustíme kořeny. Nechceme být flexibilní, chceme práci v místě a všechno v dosahu, pak jsme spokojení.
Když tedy pomineme výhodu flexibility, otázka, zda svoje nebo cizí bydlení ztrácí smysl. V okamžiku, kdy se nájem a hypotéka v podstatě srovnávají, nevím, proč bych měla dávat měsíčně cca 15 000 a víc někomu do kapsy, to je přece ekonomický nesmysl. I když bych se opravdu po nějaké době odstěhovat chtěla, mohu svůj byt nebo dům prodat a peníze se mi vrátí zpátky, možná i o trochu víc; inflace, děkuji.
Takže otázkou je, proč najednou tolik článků, vychvalujících bydlení v nájmu. Prostě proto, že získat vlastnické bydlení je složité. Čím vyšší poptávka, tím menší nabídka, ceny rostou, podmínky hypotéky se zpřísňují. Tak když nakonec v tom nájmu skončíme, musíme si namluvit, že je to pro nás vlastně lepší a z tu flexibilitu si rádi zaplatíme, i když nakonec stejně zůstaneme na stejném místě až do důchodu.
Jo a ten důchod – nevím, jak bych z 22 tisíc zaplatila nájem 15 + energie a ještě se přiměřeně živila a šatila. V mém vlastním mi 15 zůstane a kdybych neměla na topení, mám na osm svetrů a ještě dostanu příspěvek na bydlení. A i když se to nezdá, jsme mladí a nejednou jsme staří, jde to opravdu rychle, měli bychom myslet na zadní kolečka. Pak nebudeme muset v 82 letech pracovat, abychom mohli trochu důstojně bydlet, jak to vidím ve svém okolí. A nikdo mě nebude vyhazovat a znepříjemňovat mi život, dokud jsem schopná se o sebe postarat.
Dostatek bytů na trhu ke koupi do osobního vlastnictví nevyřeším, to by bylo na nobelovku. Ale jsem hluboce přesvědčená, že cihla je cihla. Konec konců si můžu jejím pronájmem v místě horším dotovat část nájmu v městě lepším, když už třeba na pražský byt opravdu nemám, ale chci tam žít.
A hlavně je to opravdu zajištění na stáří, i kdyby se ceny bytů a domů propadly o padesát procent nebo se zvedly daně o sto; to mi nikdo nevymluví.
Nakonec, podívejte se na nějaké reality show o hledání nového bydlení v Americe nebo Velké Británii. Převážná většina zájemců chce své nové bydlení koupit, tedy vlastnit. Ono to nakonec nebude s těmi pronájmy tak horké ani tam.
Prostě, na cihlu mi nesahejte.
