Článek
Mám ráda naplánované činnosti. Ne, že bych si ten svůj pracovní rozpis dokázala každý den hezky odškrtat, protože do plánů vám vždycky něco hodí vidle – počasí, nečekané události, něco naléhavého nebo obyčejná nechuť k práci, ale vypadá to hezky na papíře (tolik věcí stihnu!), a navíc bez seznamu okamžitě zapomenu, že jsem něco chtěla udělat. Tedy, ono se to přihlásí samo, třeba přetékající koše s prádlem nebo seschlé květiny a tak, ale díky mé velice selektivní paměti pak mám krásný pocit, že mám vlastně hotovo, i když nemám, a druhý den s hrůzou zjišťuji, že něco se opravdu udělat mělo a teď je problém. Proto ty seznamy.
Od září do března to vcelku funguje, ale když nastane období, kdy končí zima a jaro se vehementně začíná hlásit i přes občasné mrazíky, všechny plány jdou stranou. Teď kraluje zahrádka a ostatní věci jsou nepodstatné.
Začíná to nenápadně. Objeví se fialové a žluté květy krokusů a na vrbách napučí miniaturní chlupaté kočičí kožíšky. Některé keře si dávají na čas, ale na některých už začnou být viditelné pupeny a nové výhonky. A v trávníku, který se ospale probouzí, se začnou objevovat (prozatím ještě malí) nepřátelé, souhrnně nazývaní plevel.
Postupně se pupeny zvětšují, zmarlika se obsype růžovými kvítky, vyrazí sněženky a skalka rozkvete tařičkami. A s přibývajícím jarním sluníčkem začne najednou všechno obrážet a kvést jak o závod. A plevelné rostliny jsou nejednou tak velké, že bez rýče s nimi bojovat nepůjde. Do toho zjišťujeme, že některému keři se příliš nedaří, některý nepřežil vůbec, že mezi dosud nevyrostlých bohyšek je místo pro další keřík, aby to bylo hezké, a musíme koupit ještě jednu růži, aby to bylo hezké i tady.
O ovoci a zelenině ani nemluvím, musí se přesazovat, sázet, hnoji, zalévat a postřikovat – zahrádkáři vědí. A to naše užitková část je tvořena pouze z borůvek, rybízů, mini malin, libečku s pažitkou a jahod. Na brambory, cibuli nebo okurky jsem už předem rezignovali. Přesto je kolem keříků a záhonků práce dost.
Prostě, jak jsem psala na začátku, teď je zahrádka to nejdůležitější, na nějaké prádlo, prach a složité večeře není čas. Stejně není dokonalá, ale aspoň ty pampelišky jsou pryč.
Nic ovšem nenahradí ten nádherný pocit, když se člověk vysprchuje, vyčistí si nehty od hlíny a jde se projít po zahrádce, která postupně mizí v podvečerním šeru. Nebo když ráno začíná svítit sluníčko a při své cestě postupně ozařuje různá místa a rostliny, které v tu chvíli září zlatem. Do toho ptačí a kočičí návštěvy. A vůně růží. A bzukot čmeláků a včel. K nezaplacení. K čertu se seznamy a zaprášenými policemi, nevyžehleným prádlem a večeří typu chleba se salámem. To je přece taková krása!
Až se víc oteplí, plevel už nebude tak zákeřně bujný, ale ani trávník už nebude mít sytě zelenou barvu, budou se pořádat se oslavy, jezdit na dovolenou, borůvky a jahody snědí, růže odkvetou a vyrazí gejzír neskutečně barevných jiřin, vrátím se k seznamu a doženu resty. Budu mít uklizenou domácnost, ale budu vědět, že se zahrádka připravuje na zimní odpočinek.
A budu se tolik těšit na jaro, i když vím, že mě budou zase bolet ruce z boje s pampeliškami, pýrem a svlačcem.
Ta rozkvetlá a voňavá zahrada za to všechno opravdu stojí.
