Článek
Kromě slev, o kterých jsem psala minule, má stáří ještě další malé i větší výhody. Například se nemusím holit. Ale fakt. Úbytek mužských hormonů způsobil, že moje pokožka je chlupů prostá, a to i na místech, kde by to zas nebylo tak špatné. Náhradní žiletky do holítek zabírají místo, ale co kdyby. Přece jen se občas nějaký ten chlup opozdilec objeví, je velký, tmavý a ihned jde pod gilotinu. Ale je to opravdu výjimečné, tak jednou do roka. Přitom jsem se holila už od dvanácti let, kdy to nebylo tak běžné. Ale ty chlupy mi už tehdy vadily a nepřipadaly mi vůbec krásné, i když chlupaté byly téměř všechny ženy a nestyděly se za to. A vlasy mi naštěstí zůstaly a rostou snad rychleji než dřív. Prostě super.
Jen si tak někdy říkám, že ta hormonální změna mohla dopadnout úplně opačně. Že bych byla chlupatá celá a hlavu měla jako koleno. Při té příležitosti děkuji tomu nahoře, že to zařídil správně. Snad se to o deset let později neobrátí.
Co se týče vložek, tam se k nim asi časem znovu vrátím, ale budou inkontinenční a trochu větší, než jsem byla zvyklá. Ono i na plenkové kalhotky asi dojde.
Ale dost nechutností, nebo to nikdo číst nebude.
Ještě větší výhoda je, že si už nic nepamatuji. Mohu znovu číst všechny knihy a dívat se na filmy a seriály, které jsem určitě už viděla, protože občas se mi nějaká maličkost připomene. U jídla je to jedno, protože stejně postupem času na některá jídla ztrácím chuť a jiná jíst nemohu, protože mě po nich pálí žáha. Odpustila jsem všem spáchané i domnělé křivdy, protože už nevím, co to bylo, co mi ta X nebo Y udělala. A odpustila jsem i sobě, protože si raději nepamatuji i to, co si pamatuji.
O jménech nemluvím, to máme v určitém věku všichni. Jen ty historky jsou pro mě nové. Ale to také nevadí, protože si každý vzpomíná jen na určité věci a zásadně na jiné, než ten druhý. A už chápu, proč v určitém věku všichni dokola opakují to samé, takže ostatní před nimi prchají a schovávají se, protože nemají sílu jim říct, že už to slyšeli dvacetkrát. No, jsou to totiž poslední zážitky, na které si vzpomínají, ale nepamatují si, komu je vyprávěli.
Takže stáří je vlastně milosrdné. Přestávám postupně „muset“ a zůstává jen to „moci“, když to ještě trochu jde. Ale ono to také asi dlouho nepůjde.
Prostě, musíme na tom stáří najít i pozitiva, když už jsme se ho dožili. Ale kdybych si mohla vybírat, asi by bylo lepší být mladý, zdravý, s pamětí a chlupy. I kdybych se musela holit dvakrát denně.
