Článek
Mít dítě není laciná záležitost, zvlášť v dnešní době, kdy nestačí mít pro batole tričko a tepláčky a trochu písku na hraní, ale musí to být tričko a tepláčky značkové a písek na pláži v nějaké luxusní destinaci, protože fotky a sdílení. Péče o dítko je ovšem drahá záležitost i v případě, že se snažíme žít udržitelně, hledáme slevy a nakupujeme v second handech. Kromě oblečení a stravy je zde zdravotní péče (taková rovnátka jsou pálka!), musíme hradit školní pomůcky, výlety, aktivity a vůbec. O výpadku příjmu, i když se stát trochu stará, nemluvím. Prostě, takové dítě nás přijde na víc, než pes nebo kočka.
Na druhé straně daně, ze kterých (aspoň nám to tak připadá) stát hradí samé hlouposti jako neziskovky, dávky nepřizpůsobivým a důchody důchodcům, kteří obývají nadměrné metry a válejí se doma.
Takže jsme chudí a nemůžeme rozvíjet svůj potenciál a o bydlení v nájmu ani nemluvě. Jak by nám bylo hej, kdybychom se zbavili všech těch okovů, to bychom se mohli realizovat, proslavit se a být bohatí a bez starostí.
Proto také hodně lidí nadává na vládu, která vybírá daně, na důchodce, kteří ujídají z chlebíčka, a volí cestu bezdětného života, možná s tím mazlíčkem.
Samozřejmě, mít potomky je svobodnou volbou každého člověka. Jen trochu nerozumím tomu rozhodnutí, nadřadit materiální statky nad touhu po miminku.
Ano, je nezodpovědné pořídit si dítě a nemít pro něj zajištěné podmínky pro jeho zdárný vývoj. Chudák dítě, které má nemoderní oblečení, mobil po babičce, o počítač se dělí s celou rodinou, nemůže chodit na kroužky, o lyžařském výcviku nemluvím. Ale je zase správné, čekat, až budu mít zařízený (nejlépe vlastní) byt, nadstandardní příjem, dost na chůvu, koníčky i ta rovnátka atd. atd.? Pak se může stát, že všechno máme, ale to dítě už možná nebude.
A když mám někoho ráda, tak přece s ním prostě to dítě chci, z lásky, jako největší vyznání, pokračování našich genů, otisk nás v budoucnosti. Co je víc, než stvořit nového človíčka, novou bytost, pokračování nás samých, až už tu nebudeme. A dávat mu svou péči a lásku, kterou nám ten tvoreček vrací stonásobně svým úsměvem.
Značkové oblečení přece není to podstatné a to nezbytné se vždycky nějak pořídí. Kolik vyrostlo významných osobností v chudých podmínkách a zas tak se to na nich nepodepsalo, možná je to lepší, než být „zlatou mládeží“ v přebytku a depresích.
Ano, je pravda, že bez dítěte jsme svobodnější, můžeme se realizovat, ale nakonec stejně skončíme nanejvýš v Praze a naše realizace není malování obrazů nebo psaní knih, ale fitko, grilování, občas divadlo a maximálně exotická dovolená. Ty výmluvy, že kvůli děcku jsme se nerealizovali, jsou většinou jen naše neochota přiznat si, že na víc stejně nemáme, protože kdybychom měli a tolik chtěli, tak nás nezastaví ani devět dětí. Jako třeba tu Boženu Němcovou.
A to samé by asi platilo v případě, že by se stát místo starostí o staré, nemocné, handicapované, uprchlíky, vězně, nepřizpůsobivé a další, na které přispíváme ze svých daní, rozhodl ty daně snížit, ať se každý postará sám o sebe. Protože většinou čím máme víc peněz, tím stoupají naše nároky, takže by nula od nuly pošla a nadávali bychom stejně, jen by tu bylo o hodně víc potřebných, o které by se nikdo nezajímal.
Takže jsem moc ráda, že existují lidé (a snad je jich většina), kteří se nebojí mít děti, i když se planeta přelidňuje a klima mění (těm, kterým se stále nedaří, přeju, ať to vyjde). Že existují lidé empatičtí, kteří si uvědomují si, že také jednou budou staří a možná i nemocní a handicapovaní. A že se snaží uskutečnit své sny, protože většinou platí, že když se chce, tak to jde.
A hlavně, že existují takoví, kteří své neúspěchy nesvádějí na okolnosti, děti, důchodce, neziskovky, uprchlíky atd. a že si dokážou přiznat, že na to neměli nebo nemají nebo jsou pohodlní nebo tak něco. To je totiž to nejtěžší, nemyslíte?
