Cesta na druhou stranu: Co se skrývá za hranicí života a jak lidé vnímají smrt napříč světem

Smrt je jedinou jistotou, kterou v životě máme, a přesto zůstává tou největší neznámou. Je to téma, které fascinuje lidstvo od počátku věků. Co se stane, když se naše srdce zastaví? Je to definitivní konec, nebo jen přechod do jiné formy existence? Zatímco věda zkoumá biologické procesy umírání, příběhy lidí, kteří prožili klinickou smrt, nám otevírají dveře do světa, který zpochybňuje naše běžné vnímání reality.

Proces umírání, pokud neprobíhá náhle, má své specifické fáze, které začínají dny, někdy i týdny před samotným koncem. Tělo se postupně vypíná. Člověk ztrácí chuť k jídlu i žízeň, stačí mu doslova pár soust či loků denně. Většinu času prospí a probuzení bývají krátká a zmatená. Dech se stává nepravidelným, občas se na chvíli zastaví úplně, a orgány postupně selhávají a zpomalují svou činnost.

V posledních hodinách či minutách se člověk často propadá do hlubokého bezvědomí. I když se může zdát, že nevnímá, sluch je smyslem, který se zachovává nejdéle. Umírající pravděpodobně slyší dění kolem sebe, i když už nedokáže reagovat. Kůže může měnit barvu do modrých či fialových odstínů v důsledku klesajícího tlaku a zpomaleného oběhu.

Zajímavým fenoménem, který zkoumá i současná věda, je krátkodobá aktivita mozku po zástavě srdce. Některé studie naznačují výskyt tzv. gama vln – podobného typu aktivity, jaký se objevuje při intenzivním vzpomínání nebo snění. Jejich přesný význam však zatím není jednoznačně vysvětlen. Jednou z hypotéz je, že by mohly souviset s prožitky, které lidé popisují jako „přehrání života před očima“. Zdá se, jako by nám mozek dával poslední šanci prožít ty nejlepší vzpomínky a uzavřít svou existenci bilancováním.

Smrt není okamžitý stav „zapnuto/vypnuto“. Je to proces. I když srdce a plíce přestanou fungovat, některé buňky v těle mohou žít ještě hodiny. Člověk neumírá na 100 % v jedné vteřině, ale postupně vyhasíná.

Představa, že se mrtvé tělo hýbe, působí jako scéna z hororu, ale ve skutečnosti jde o přirozené biologické procesy, které mají logické vysvětlení. Existuje pět hlavních důvodů, proč k těmto pohybům dochází:

U poprav na elektrickém křesle byly zaznamenány i mnohem dramatičtější pohyby, ale v běžných případech jde o drobné, fyziologicky vysvětlitelné jevy.

To, čemu věříme, často formuje to, jak žijeme i jak umíráme. Různé kultury a náboženství nabízejí odlišné „mapy“ pro cestu na druhou stranu.

Tato náboženství vnímají život lineárně. Po smrti následuje soud a rozdělení na ty, kteří půjdou do nebe (nebo ráje), a ty, kteří skončí v pekle. Katolíci přidávají koncept očistce pro očištění duše před vstupem do nebe. V obou vírách se očekává vzkříšení na konci věků.

Zde vládne cyklické pojetí času a reinkarnace. Smrt je jen převléknutí kabátu. Duše opouští opotřebované tělo a na základě karmy se rodí do nového. Cílem je dosáhnout mokši, vysvobození z koloběhu zrození a smrti.

Na rozdíl od jiných věrouk se judaismus tolik nesoustředí na detailní popis posmrtného života, ale klade důraz na život „tady a teď“ a na to, být dobrým člověkem v tomto světě.

Smrt je návratem do Tao, zdroje všeho bytí. Je to přirozený proces, jako když se řeka vlévá do moře. Lao-c’ přirovnal narození k vyjití ze dveří a smrt k návratu zpět.

Pro materialisty je smrt koncem vědomí. Stejně jako jsme neexistovali před narozením, nebudeme existovat ani po smrti. Je to stav absolutního klidu a nebytí.

Často kombinuje prvky reinkarnace s myšlenkou, že Země je „škola“. Duše si vybírá své lekce a životní zkoušky, aby se vyvíjela a nakonec splynula se Zdrojem (Vesmírem, Bohem).

Navzdory rozdílům v náboženství se výpovědi lidí, kteří prožili klinickou smrt (NDE – Near Death Experience), nápadně shodují. Tyto zážitky jsou často popisovány jako silně transformativní a u mnoha lidí vedou ke snížení strachu ze smrti. Mezi nejčastější znaky patří:

Existují tisíce zaznamenaných případů NDE, ale některé z nich jsou tak detailní a lékařsky podložené, že vzbuzují otázky i u zarytých skeptiků.

V roce 1991 podstoupila Pam Reynolds unikátní operaci mozkového aneurysmatu. Lékaři museli zchladit její tělo na 15 °C, zastavit srdce a odvést krev z mozku, aby bylo možné operovat bez rizika prasknutí cévy. Byla klinicky mrtvá, s nulovou mozkovou aktivitou (EEG) a ušima ucpanýma reproduktory vydávajícími klikání pro kontrolu mozkového kmene. Přesto po probuzení detailně popsala chirurgické nástroje, které nikdy neviděla, a konverzace personálu během operace. Její případ bývá často uváděn jako jeden z nejznámějších argumentů pro možnost, že vědomí může fungovat i nezávisle na mozku. Kritici však upozorňují, že některé vjemy mohly vzniknout před nebo po samotném zákroku, případně mít jiné vysvětlení.

Neurochirurg Dr. Eben Alexander byl přísný materialista, dokud v roce 2008 neupadl do kómatu kvůli bakteriální meningitidě, která mu vyřadila z provozu neokortex – část mozku zodpovědnou za myšlení. Během kómatu prožil cestu do nádherné reality, kde ho na křídle motýla provázela neznámá dívka. Po uzdravení, které lékaři považovali za zázrak, se dozvěděl informaci, kterou sám vnímal jako překvapivou souvislost se svým prožitkem. Byl adoptovaný a později obdržel fotku své biologické sestry, která zemřela dříve, než ji mohl poznat. Byla to přesně ta dívka z jeho vize.

Anita trpěla konečným stádiem rakoviny lymfatických uzlin. Její tělo bylo plné nádorů a orgány selhávaly. V roce 2006 upadla do kómatu a lékaři jí dávali hodiny života. Během NDE prožila stav čisté lásky, setkala se s otcem a pochopila, že její nemoc pramenila ze strachu. Rozhodla se vrátit s vědomím, že se uzdraví. Po probuzení se její nádory začaly zázračně zmenšovat a během několika týdnů došlo k výraznému zlepšení jejího zdravotního stavu, které sama přisuzuje svému prožitku. Lékařská komunita však upozorňuje, že podobné případy mohou mít i jiné, dosud ne zcela objasněné příčiny.

Zatímco západní kultura vnímá smrt často jako tabu a tragédii spojenou s černou barvou a smutkem, jiné národy k ní přistupují jako k transformaci a důvodu k oslavě života.

Den mrtvých je pestrobarevná oslava, kde se hroby zdobí květinami, lebkami z cukru a jídlem. Lidé věří, že se duše zesnulých vrací, aby se poveselily s živými. Je to svátek radosti a vzpomínek, nikoliv smutku.

Buddhisté v Tibetu praktikují rituál Jhator, kdy je tělo zemřelého nabídnuto supům na vrcholcích hor. Věří, že tělo je jen prázdná schránka a tímto posledním aktem štědrosti se vrací zpět do přírodního koloběhu.

V oblasti Tana Toraja lidé žijí se svými mrtvými v jednom domě i několik let, než našetří na velkolepý pohřeb. Těla balzamují a berou je jako „nemocné“. Během rituálu Ma'nene dokonce těla exhumují, převlékají do nových šatů a berou je na procházku vesnicí. Pro nás šokující, pro ně projev nejhlubší úcty a lásky.

Zde se vyrábějí tzv. „fantasy coffins“ – rakve ve tvaru předmětů, které zemřelý miloval nebo které symbolizovaly jeho profesi (např. ryba, auto, láhev Coca-Coly). Pohřeb je tak poslední velkou show a oslavou identity zemřelého.

I způsoby, jak naložit s tělem, se vyvíjejí. Kromě klasického pohřbu do země a kremace (zpopelnění) se objevují nové, ekologičtější a symboličtější metody.

Smrt zůstává tajemstvím, ale pohledy přeživších i tradice z celého světa ukazují, že strach nemusí být tou hlavní emocí. Možná smrt není jen definitivní konec, ale přechod, jehož podstatu zatím neumíme vysvětlit. Ať už věříme čemukoliv, vědomí naší smrtelnosti by nás mělo inspirovat k tomu, abychom žili naplno, milovali bez podmínek a nebáli se být sami sebou.