Chudí rytíři Kristovi: Jejich konec byl brutální a plný vykonstruovaných obvinění

Příběh templářského řádu je fascinující kapitolou středověkých dějin, která dodnes nepřestává jitřit lidskou fantazii. Během necelých dvou staletí se z hrstky chudých rytířů stala jedna z nejmocnějších a nejbohatších organizací tehdejšího světa. Jejich pád však byl stejně strmý a šokující jako jejich vzestup.

Po úspěšné první křížové výpravě a dobytí Jeruzaléma v roce 1099 začaly do Svaté země proudit davy křesťanských poutníků. Cesty však byly plné nebezpečí a poutníci se často stávali oběťmi loupežníků a muslimských nájezdníků. Kolem roku 1119 se devět francouzských rytířů v čele s Hugem de Payens rozhodlo založit mnišský vojenský řád, jehož hlavním posláním byla ochrana těchto cestovatelů.

Své sídlo získali na Chrámové hoře v Jeruzalémě, přímo na místě, kde kdysi stával Šalamounův chrám. Odtud pramenil i jejich oficiální název – Chudí rytíři Krista a Šalamounova chrámu, zkráceně templáři. Zpočátku skutečně žili v chudobě, ale to se brzy změnilo. Díky podpoře vlivného opata Bernarda z Clairvaux získal řád v roce 1129 oficiální uznání církve. Následná papežská bula jim zaručila nevídaná privilegia: templáři nepodléhali žádnému světskému panovníkovi ani místním biskupům, zodpovídali se výhradně samotnému papeži. Byli osvobozeni od desátků a placení daní a disponovali rozsáhlými hospodářskými privilegii.

Díky darům od evropské šlechty a kořisti z křížových výprav řád pohádkově zbohatl. Po celé Evropě vybudoval hustou síť opevněných sídel, takzvaných komend (několik jich vzniklo i na území českých zemí, například v Čejkovicích či na hradě Templštejn). Templáři se stali nejen elitní vojenskou silou, ale také geniálními finančníky. Vytvořili jeden z nejvyspělejších finančních systémů středověké Evropy. Poutník si mohl uložit peníze v pařížské komendě, obdržel šifrovanou směnku (předchůdce cestovního šeku) a ve Svaté zemi si za ni vybral hotovost. Řád půjčoval peníze šlechticům i samotným králům a stal se de facto „státem ve státě“.

Když na konci 13. století padla poslední křesťanská bašta na Blízkém východě, přístav Akko (1291), templáři ztratili svůj původní smysl existence. Stáhli se na Kypr a posléze do Francie. Zůstala jim však obrovská moc, disciplinovaná armáda a nesmírné bohatství, což začalo mnoha evropským panovníkům vadit.

Největší hrozbu pro řád představoval francouzský král Filip IV., zvaný Sličný. Právě on naplánoval a provedl úder, který vešel do dějin. V pátek 13. října 1307 provedli královi vojáci a úředníci bleskovou a dokonale utajenou razii. Vtrhli do všech templářských sídel po celé Francii a zatkli každého, kdo nosil bílý plášť s červeným křížem. V poutech skončilo tisíce mužů, včetně třiadvacátého a posledního velmistra řádu, Jacquese de Molay.

Akce byla natolik překvapivá, že templáři nedokázali klást organizovaný odpor. Tento šokující den se hluboko vryl do paměti tehdejší společnosti a bývá zpětně spojován s představou pátku třináctého jako nešťastného a smolného dne.

Důvody Filipa IV. k likvidaci templářů nebyly náboženské, nýbrž čistě pragmatické a ekonomické. Král vedl nákladné války a státní pokladna zela prázdnotou. Sám byl u templářů zadlužen až po uši. Zničení řádu pro něj znamenalo elegantní řešení dvou problémů najednou. Zbavil by se nepohodlného věřitele a zároveň by zkonfiskoval jeho legendární majetek.

Aby mohl proti mocnému řádu, který podléhal jen papeži, vůbec zakročit, musel si připravit půdu. Filip IV. byl bezohledný a ctižádostivý panovník. Již dříve nechal unést vzdorovitého papeže Bonifáce VIII. a po jeho smrti prosadil na papežský stolec povolného Francouze Klementa V., kterého dokonce donutil přesídlit z Říma do Avignonu.

Následně král spustil masivní „dezinformační“ kampaň. Využil tajnůstkářské povahy řádu a uzavřenosti jejich iniciačních rituálů. Do oběhu vypustil lživé zprávy a fámy, které měly templáře v očích veřejnosti i církve naprosto zdiskreditovat.

Obžaloba proti templářům čítala přes sto bodů a byla sestavena tak, aby vyvolala maximální znechucení. Rytíři byli obviněni z těch nejtěžších zločinů středověku: z kacířství, čarodějnictví a sodomie. Podle inkvizitorů měli při tajných rituálech plivat na kříž, zapírat Krista a uctívat tajemnou modlu označovanou jako Bafomet.

Aby král získal pro svá tvrzení důkazy, byli zatčení templáři podrobeni brutálnímu mučení. Inkvizice používala ty nejkrutější metody: natahování na skřipec, pálení nohou v oleji, vykloubení ramen zavěšením za ruce svázané za zády, či odpírání spánku a potravy. Není divu, že se tváří v tvář takovému peklu většina rytířů, včetně velmistra Jacquese de Molay, k absurdním obviněním přiznala.

Papež Klement V. byl zprávami o mučení zděšen, ale pod tlakem francouzského krále nakonec kapituloval. Ačkoliv mnozí templáři svá vynucená přiznání později odvolali (což vedlo k upálení 54 rytířů u Paříže v roce 1310 jakožto „nenapravitelných kacířů“), osud řádu byl zpečetěn. V roce 1312 papež Klement V. bulou Vox in excelso templářský řád oficiálně zrušil.

Tragédie vyvrcholila 18. března 1314. Toho dne byl poslední velmistr Jacques de Molay, tehdy již zhruba sedmdesátiletý stařec zlomený sedmi lety krutého věznění, předveden před komisi před pařížskou katedrálou Notre-Dame. Spolu s dalšími vysokými hodnostáři si měl vyslechnout rozsudek doživotního žaláře.

V tu chvíli však Jacques de Molay a preceptor Normandie Geoffroy de Charnay našli ztracenou odvahu. Vystoupili před dav, odvolali svá předchozí přiznání a prohlásili řád za nevinný a svatý. Podle tehdejšího práva to znamenalo návrat ke kacířství a okamžitý trest smrti. Rozzuřený král Filip IV. nařídil, aby byli ještě týž večer upáleni na ostrově Île de la Cité.

Když plameny pohlcovaly posledního velmistra, pronesl podle legendy mrazivou kletbu. Proklel krále Filipa IV. i papeže Klementa V. a vyzval je, aby do roka a do dne stanuli před Božím soudem. Ať už šlo o náhodu, nebo zásah vyšší moci, kletba se naplnila. Papež Klement V. zemřel na úplavici pouhých 33 dní po popravě (20. dubna 1314) a král Filip IV. ho následoval 29. listopadu téhož roku po pádu z koně.

Ačkoliv Filip IV. zničil řád a zabavil jeho nemovitosti, hlavní cíl jeho tažení mu unikl. Královi vojáci nenašli legendární templářský poklad, hromady zlata ani tajné archivy. Většina majetku byla sice oficiálně převedena na řád johanitů, ale obrovské finanční rezervy templářů jako by se vypařily.

Některé indicie naznačují, že templáři mohli o chystaném zátahu vědět předem. Ačkoliv se nebránili vojensky, stihli zničit kompromitující dokumenty a ukrýt své největší cennosti. Některé prameny a pozdější kroniky hovoří o tom, že těsně před zatýkáním vyplula z přístavu La Rochelle flotila 18 templářských lodí plně naložených nákladem. Kam zamířily, zůstává dodnes záhadou.

Některé teorie tvrdí, že lodě dopluly do Skotska, kde rytíři našli azyl a jejich odkaz se později propojil se svobodnými zednáři. Jiné, odvážnější hypotézy spekulují o cestě do Severní Ameriky či o tom, že templáři ukryli bájný Svatý grál nebo Archu úmluvy. Záhada zmizelého pokladu tak dodnes živí představivost hledačů záhad, spisovatelů i filmařů.

Po celá staletí ležel na templářích stín podezření z kacířství. Zlom přišel až v roce 2001, kdy italská historička a paleografka Barbara Frale učinila ve Vatikánském tajném archivu (dnes Vatikánský apoštolský archiv) senzační objev. Narazila na špatně zařazený dokument z roku 1308, dnes známý jako Chinonský pergamen.

Tento dokument naznačuje, že papež Klement V. po tajném vyšetřování templářských vůdců na hradě Chinon dospěl k závěru, že nemají být považováni za kacíře. Zvláštní iniciační rituály, při kterých novicové plivali na kříž, nebyly projevem satanismu, ale drsnou zkouškou poslušnosti a psychologickou přípravou na to, jak se chovat v případě zajetí muslimy. Papež rytířům udělil rozhřešení a tajně je omilostnil.

Proč tedy řád nakonec zrušil a nechal jeho členy napospas plamenům? Klement V. byl slabý papež, který se obával mocného francouzského krále a hrozícího rozkolu v církvi. Aby zachoval mír s Filipem IV., obětoval templáře. Chinonský pergamen tak po 700 letech očistil jméno Chudých rytířů Krista a potvrdil, že se stali obětí vykonstruovaného politického procesu.