Devadesátkový styl: Kdo měl tyto věci, byl král

Luxus tehdy neznamenal to, co dnes. Znamenal dostupnost, novost a především „západní“ původ. Kdo měl ty správné věci, byl král. Pro dnešní generaci mohou tyto předměty působit úsměvně nebo jako relikvie z muzea, ale pro ty, kteří v devadesátkách vyrůstali, mají dodnes vůni svobody a příslibu lepší budoucnosti.

Obývací pokoj byl centrem vesmíru a jeho oltářem byla televize. Zatímco dnes má každý člen rodiny svou obrazovku v kapse, tehdy se celá rodina scházela u jednoho přístroje. Mít velkou barevnou televizi, ideálně zahraniční značky (Sony nebo Panasonic byly metou, zatímco stará Tesla se tiše krčila v koutě), bylo jasným signálem, že se rodině daří. A pokud k ní patřil i dálkový ovladač, nemuseli jste posílat nejmladšího člena rodiny přepínat ty dva nebo tři dostupné kanály ručně.

Skutečnou revoluci však přineslo video. VHS přehrávač byl vstupenkou do světa svobody. Už jste nebyli závislí na tom, co zrovna vysílají. Videopůjčovny rostly jako houby po dešti a staly se chrámy filmové kultury. Regály plné barevných obalů s akčními hrdiny jako Stallone nebo Schwarzenegger slibovaly zážitky, které v televizi nebyly k mání. Kdo měl video, měl doma kino. A i když se na kazetách často objevoval šum a obraz skákal, ten pocit, že si můžete pustit Terminátora nebo Hříšný tanec kdykoliv chcete, byl k nezaplacení. Pravidlo „přetoč po sobě kazetu na začátek“ se stalo základem společenské etikety.

Móda devadesátých let byla hlasitá, barevná a často bez pravidel. Hlavním měřítkem stylu bylo logo. Čím větší, tím lepší. Značky jako Adidas, Nike nebo Puma nebyly jen oblečením, byly vyjádřením příslušnosti k novému světu. Kdo na originál neměl, zamířil na tržnici, kde se daly sehnat „zaručeně pravé“ kousky se čtyřmi proužky nebo logem Mike. Šusťákové soupravy ve fialovo-zelených kombinacích se nosily všude – do školy, na diskotéku i na nedělní procházku.

Vedle sportovního stylu se ale prosazoval i grunge, inspirovaný kapelami jako Nirvana. Flanelová košile uvázaná kolem pasu, roztrhané džíny a ošoupané tenisky byly uniformou rebelů, kteří chtěli ukázat, že jim na konzumu nezáleží (i když i tento styl se brzy stal komerčním hitem). A nesmíme zapomenout na doplňky – neonové tkaničky, ledvinky kolem pasu a plastové dudlíky na krku byly nezbytnou výbavou každého teenagera.

Počítač v domácnosti byl v první polovině 90. let vzácností, kterou vlastnilo jen pár vyvolených. Nebyl to pracovní nástroj, ale brána do jiné dimenze. Hry se spouštěly v systému MS-DOS a přenášely se na disketách. Kdo chtěl zkopírovat novou hru od kamaráda, musel se modlit, aby ani jedna z dvaceti disket při instalaci nehlásila chybu čtení.

Zlom přišel s operačním systémem Windows 95. Najednou bylo vše barevnější, intuitivnější a „multimediální“. A pak tu byl internet. Vytáčené připojení přes pevnou linku mělo svůj nezaměnitelný zvuk – pískání a chrčení modemu, které oznamovalo spojení se světem. Rychlost byla šnečí, načtení jedné stránky trvalo minuty a účet za telefon mohl zruinovat rodinný rozpočet. „Jdu na internet, nezvedejte telefon!“ byla věta, která zněla v mnoha domácnostech. Přesto to byl zázrak.

Dětství v devadesátkách mělo své specifické ikony. Absolutním fenoménem se stalo Tamagotchi. Malé plastové vajíčko s displejem, na kterém žilo virtuální zvířátko. Museli jste ho krmit, uklízet po něm a hrát si s ním. Když jste ho zanedbali, zemřelo, což pro mnoho dětí představovalo první setkání s fatální ztrátou. Školní přestávky byly plné pípání a kontrolování, zda má virtuální mazlíček dostatek srdíček štěstí.

Zdrojem informací o světě dospívání byl časopis Bravo. Pro dívky i chlapce to byla bible. Plakáty Kelly Family, Backstreet Boys nebo Spice Girls zdobily zdi každého dětského pokoje. Rubrika „Láska, sex a něžnosti“ suplovala sexuální výchovu a fotoromány byly hltány s napětím, jaké dnes nevyvolá ani ten nejlepší seriál na Netflixu. Kdo neměl aktuální číslo Bravíčka, jako by ve škole neexistoval.

Otevření hranic znamenalo, že se konečně mohlo cestovat. První dovolená u moře byla pro většinu rodin životní událostí. Cílem bylo nejčastěji Chorvatsko (tehdy ještě s dozvuky války v paměti) nebo italské Bibione. Cesta autobusem Karosa nebo Škodou 120 napěchovanou řízky a konzervami trvala věčnost, ale ten moment, kdy se na obzoru poprvé zalesklo moře, smazal veškerou únavu.

S tím souvisely i nové chutě. Západní sladkosti byly symbolem luxusu. Kinder vajíčka, čokolády Milka, žvýkačky Hubba Bubba nebo plechovka Coca-Coly, to nebyly věci na běžné mlsání, to byly dárky a odměny. Obaly od těchto sladkostí si děti často schovávaly na památku, protože byly barevné, lesklé a voněly dálkami.

Komunikace v 90. letech procházela bouřlivým vývojem. Mít doma pevnou linku nebylo samozřejmostí. Zavedení pevné linky ještě na začátku 90. let často znamenalo dlouhé čekání. Telefon byl rodinný majetek a soukromí při hovoru prakticky neexistovalo.

Skutečným symbolem statusu, úspěchu a dravého kapitalismu byl však mobilní telefon. První přístroje připomínaly cihly, vážily půl kila a nosily se v kožených pouzdrech u pasu, aby byly všem na očích. Volání bylo astronomicky drahé, takže se mobil používal spíše k „prozvánění“ nebo krátkým, úsečným hovorům. Vidět někoho na ulici s mobilem u ucha znamenalo jediné: ten člověk je důležitý manažer nebo podnikatel (často ve fialovém saku).

Když se dnes ohlédneme zpět, devadesátá léta nám mohou připadat naivní a technicky nedokonalá. Ale právě v té nedokonalosti bylo jejich kouzlo. Radost z věcí byla opravdová, protože nebyly samozřejmé. Každá nová technologie, každá cesta za hranice a každá „západní“ čokoláda byla malým vítězstvím. Byla to doba, kdy jsme se učili žít ve svobodě, a i když jsme nosili šílené oblečení a poslouchali Eurodance, byli jsme u toho spolu a naživo.