Haitský masakr roku 1804: Odplata, genocida bělochů a konec francouzské nadvlády

Před vypuknutím francouzské revoluce představovalo Saint-Domingue na ostrově Hispaniola jednu z nejvýnosnějších kolonií na světě. V roce 1789 bylo prvním producentem cukru a kávy na světě a zahraniční obchod z této jediné kolonie tvořil více než třetinu obchodu kontinentální Francie. Tento hospodářský zázrak však stál na nelidských základech.

Kolonie se opírala o jeden z nejvýnosnějších otrokářských systémů Nového světa. Na jednoho bělocha připadalo přibližně deset černošských otroků. Život a práce otroků podléhaly Černému zákoníku (Code noir) z roku 1685 a odehrávaly se v podmínkách, které si dnes jen stěží dokážeme představit. Osobní tajemník Henriho Christopha, který byl většinu svého života otrokem, později shrnul zacházení s otroky slovy o věšení hlavou dolů, topení v pytlích, ukřižování na prknech, pohřbívání zaživa, drcení v hmoždířích, házení do vroucích kotlů s cukrovou třtinou nebo do sudů posázených hřeby, které pak byly valeny z hor do propasti.

Ve svolání generálních stavů a v následných revolučních událostech spatřovaly různé vrstvy koloniální společnosti různé příležitosti. V roce 1791 vedl otrok jamajského původu Dutty Boukman povstání v severní části kolonie, zejména v okolí Cap-Français, při němž byly vypáleny plantáže a povražděni francouzští osadníci. Dekret z 4. dubna 1792 zavedl rovnost mezi „svobodnými barevnými“ a bílými občany, následně 4. února 1794 bylo dekretem zrušeno otroctví.

Do dějin vstoupil Toussaint Bréda (1743–1803), zvaný Louverture – bývalý otrok, který se postupně stal divizním generálem republiky. Podařilo se mu porazit Španěly i Brity a uvést v praxi dekret o zrušení otroctví. V roce 1801 si však svévolně udělil doživotní výkonnou moc, což vyprovokovalo prvního konzula Napoleona Bonaparta k vyslání vojenské expedice pod velením svého švagra generála Leclerca. Louverture byl zajat, deportován do Francie a zemřel v pevnosti Joux 7. dubna 1803. Leclercův mimořádně tvrdý postup a obavy z obnovení otroctví ovšem přivedly povstalce znovu do zbraně. Po Leclercově smrti na žlutou zimnici byl jeho nástupce Rochambeau v listopadu 1803 poražen a kapituloval.

Po vítězství povstalců se moci ujal Jean-Jacques Dessalines, Louverturův nástupce a bývalý otrok. Již tři dny po Rochambeauově kapitulaci nechal popravit 800 francouzských vojáků, kteří zůstali na ostrově kvůli nemoci. Zbývajícím civilním bělochům sice zaručil bezpečnost, jeho výroky jako „Na ostrově jsou stále Francouzi, a přesto se považujete za svobodné,“ však již naznačovaly nepřátelský postoj.

1. ledna 1804 vyhlásil Dessalines Haiti nezávislým státem. Stal se tak první moderní nezávislou černošskou republikou a druhým nezávislým státem na americkém kontinentu po Spojených státech. Sám sebe později prohlásil za císaře a vládl jako Jakub I. Haitský.

Dessalinesův tajemník Louis Boisrond-Tonnerre si stěžoval, že prohlášení nezávislosti není dostatečně útočné, a pronesl proslulou větu: „Pro naše prohlášení nezávislosti bychom měli použít kůži bílého muže jako pergamen, jeho lebku jako kalamář, jeho krev jako inkoust a bajonet jako pero!“

Kolovaly zvěsti, že bílí obyvatelé se pokoušejí opustit zemi, aby přesvědčili zahraniční mocnosti k invazi a obnovení otroctví. V diskusích mezi Dessalinesem a jeho poradci padal otevřený návrh, že bílé obyvatelstvo musí být z důvodů národní bezpečnosti zlikvidováno.

V polovině února 1804 Dessalines nařídil některým městům, aby se připravila na masové vraždění. 22. února 1804 podepsal dekret nařizující smrt všem bělochům ve všech městech. Zbraně měly být „tiché“ (nože a bajonety), nikoli střelné zbraně, aby vraždění probíhalo nenápadně a oběti nebyly varovány zvukem výstřelů.

Během února a března Dessalines cestoval z města do města, aby osobně dohlédl na provedení svých rozkazů. Průběh masakru v každém městě vykazoval téměř totožný vzorec. Před jeho příjezdem docházelo jen k několika vraždám, přestože příkazy byly jasné. Po Dessalinesově příchodu následoval projev připomínající zvěrstva bývalých francouzských úřadů (Rochambeaua, Leclerca). Poté byly vydány rozkazy k masovému vraždění. Dessalines nutil do vraždění zejména mulaty, aby vinu nenesli pouze černoši. Masakry probíhaly na ulicích a na místech mimo města.

V Port-au-Prince se počet obětí po Dessalinesově příjezdu 18. března prudce zvýšil. Podle svědectví jednoho obchodního kapitána bylo zabito asi 800 lidí, přežilo jich zhruba 50. Do Cap-Haïtien dorazil 18. dubna 1804 a i zde eskalovaly předchozí ojedinělé vraždy v masové zabíjení.

Před odchodem z každého města Dessalines vyhlásil amnestii pro všechny bělochy, kteří přežili v úkrytech. Když však tito lidé opustili své úkryty, byla většina z nich (zejména Francouzi) také zabita. Běžnými způsoby vraždění bylo bodání, stínání a vyvrhování.

Souběžně s vražděním probíhalo drancování a znásilňování. Ženy původně nebyly zabíjeny, ale Dessalinesovi poradci upozornili, že bílé obyvatelstvo nezmizí, pokud budou ženy rodit další bílé muže. Dessalines poté nařídil zabít i ženy, s výjimkou těch, které souhlasily se sňatkem s nebělochy.

Nechvalně proslulou postavou masakru se stal mulat Jean Zombi z Port-au-Prince, známý svou brutalitou. Podle jednoho svědectví zastavil na ulici bělocha, svlékl ho a odvedl na schodiště prezidentského paláce, kde ho zabil dýkou. Dessalines byl údajně mezi diváky a byl scénou „zděšen“. V některých výkladech haitské tradice voodoo bývá Jean Zombi spojován s pozdějším vznikem představy zombie.

Po skončení vraždění Dessalines údajně prohlásil: „Půjdu do hrobu šťastný. Pomstili jsme své bratry. Haiti se stalo krvavě rudou skvrnou na tváři zeměkoule!“

Masakr byl oficiálně ukončen 22. dubna 1804. Celkový počet obětí se odhaduje mezi 3 000 až 7 000 lidí.

Přes systematický charakter vraždění existovaly výjimky. Oběti byly vybírány především na základě tří kritérií: barvy kůže, občanství a povolání. Politická příslušnost naopak nehrála roli.

Ušetřeni byli:

V ústavě z roku 1805 byli všichni občané definováni jako „černoši“ – bez ohledu na skutečnou barvu pleti. Ústava rovněž zakazovala bělochům vlastnit půdu, s výjimkou naturalizovaných Němců a Poláků a jejich potomků narozených z bílých matek, které získaly haitské občanství.

Historik Philippe Girard identifikuje pět hlavních faktorů, které vedly k masakru: ideologický vliv francouzské revoluce, ekonomické zájmy, dlouhotrvající povstání, třídní válka a rasový konflikt.

Dessalines masakr nijak neskrýval. V oficiální proklamaci z 8. dubna 1804 uvedl:

Považoval likvidaci bílých Haiťanů za akt politické nutnosti a nezbytnou pomstu.

Historici Nicholas Robins, Adam Jones a Dirk Moses klasifikují popravy jako „subalterní genocidu“ – tedy genocidu, při níž utlačovaná skupina používá genocidní prostředky k likvidaci svých utlačovatelů. Girard poznamenal, že haitský masakr postrádá morální jasnost typicky spojovanou s genocidou, protože francouzští kolonisté týrali černé Haiťany a v případě vlastního vítězství by pravděpodobně provedli genocidu vlastní.

Události roku 1804 měly hluboký mezinárodní dopad. Mnoho uprchlíků ze Saint-Domingue přesídlilo do Spojených států, kde se usadili v New Orleansu, Charlestonu, New Yorku, Baltimoru a dalších přímořských městech. Jejich vyprávění vyvolala v jižních státech USA obavy z podobných povstání otroků.

V předvečer americké občanské války se strach z hrůz Saint-Domingue stal argumentem pro obhájce otroctví. Předseda Nejvyššího soudu USA Roger B. Taney před prezidentskými volbami roku 1860 napsal: „Pamatuji si hrůzy Saint-Domingue,“ a dodal, že volby rozhodnou, zda něco podobného potká i krajany na Jihu.

Historik Kevin Julius uvedl, že zatímco abolicionisté hlasitě prohlašovali, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, v uších Jižanů se ozývaly ohlasy ozbrojených otrockých povstání a rasové genocidy.

Klíčovou událostí, která výrazně ovlivnila další osud Haiti, byl rok 1825. K jeho břehům se vrátily francouzské válečné lodě s ultimátem krále Karla X. Haiti musí zaplatit bývalým francouzským otrokářům 150 milionů franků reparací za „ztracený majetek“ (do něhož Francouzi zahrnuli i otroky), jinak dojde k nové válce. Haiti, izolované v otrokářském světě a v obavě z invaze, souhlasilo. Požadovaná částka odpovídala třicetinásobku všech státních příjmů Haiti v roce 1825. Původní částka byla ale později snížena na 90 milionů franků, i tak však představovala obrovskou finanční zátěž. Země si vzala dluh u francouzské banky a začala splácet. Přímé platby francouzskému státu byly ukončeny po více než šedesáti letech, v roce 1888. Haiti si ale na splácení tohoto dluhu muselo brát další půjčky u francouzských bank. Vznikl tak takzvaný „dvojí dluh“, který Haiti ve skutečnosti doplácelo až do roku 1947.

Bezprostřední hospodářské důsledky masakru byly katastrofální. Války zničily zemědělství a obchodní vazby byly zpřetrhány. Dessalines byl nucen zavést jistou formu nevolnictví. Prohlásil, že každý občan musí být buď pracující nebo voják. Pracující se museli vrátit na plantáže. Aby se předešlo připomínkám otroctví, byla pracovní doba zkrácena o třetinu a zakázalo se používání biče (dozorci si však rychle našli náhradu v podobě lian). Dělníci dostávali čtvrtinu z toho, co vyprodukovali.

Ústava z roku 1805 zpečetila zákaz vlastnictví půdy bělochy, což mělo dalekosáhlé důsledky pro zahraniční obchod i přístup k technologiím. Kombinace vraždění a vyvlastnění bílého obyvatelstva vedla k dramatickému úpadku hospodářství, které bylo po staletí budováno na plantážním systému.

Dlouhodobě masakr přispěl k dědictví rasového nepřátelství v haitské společnosti. Historik C. L. R. James ve svém díle The Black Jacobins napsal: „Nešťastná země… byla hospodářsky zničena, její populace postrádala sociální kulturu a její obtíže se tímto masakrem zdvojnásobily.“ James také dodal, že masakr nebyl politikou, ale pomstou, a pomsta v politice nemá místo.

Kombinace ekonomických ztrát z masakru, obrovského „dluhu za nezávislost“ placeného Francii, pozdější závislosti na amerických bankách a chronické politické nestability vedla k tomu, že Haiti dnes patří mezi nejchudší země světa. Kdyby peníze zaplacené Francii zůstaly v haitské ekonomice, bylo by podle výpočtů deníku The New York Times Haiti dnes minimálně o 21 miliard dolarů bohatší. Při srovnatelném růstu s jinými latinskoamerickými zeměmi by rozdíl mohl dosahovat až 115 miliard dolarů.

Osud Haiti provázely diktatury Duvalierů (Papa Doc a Baby Doc), za nichž bylo zavražděno nebo zmizelo až 50 000 lidí, série převratů, ničivé zemětřesení v roce 2010, epidemie cholery, která byla podle vyšetřování OSN zavlečena nepálskými jednotkami mírové mise OSN, a v posledních letech nárůst moci pouličních gangů. V roce 2021 byl zavražděn prezident Jovenel Moïse a začátkem roku 2024 gangy vyvolaly novou vlnu násilí, která vedla k rezignaci prozatímního premiéra Ariela Henryho.

Girardova slova z knihy Paradise Lost zůstávají výstižným epitafem: „Přes veškeré Dessalinesovo úsilí o racionalizaci byly masakry stejně neomluvitelné, jako byly pošetilé.“