Jak první tanky změnily (nejen) zákopovou válku

Po počátečním manévrovém období se konflikt na západní frontě rychle proměnil v poziční válku. Milionové armády vybudovaly stokilometrovou síť zákopů, chráněnou kulometnou palbou a hustými překážkami z ostnatého drátu. Mezi zákopy nepřátelských stran se nacházela tzv. „země nikoho“ – krajina poseta krátery od dělostřelecké palby, v níž každodenní útoky pěchoty končily zpravidla masakrem.

Se zavedením kulometu se zcela změnil poměr sil ve prospěch obránců. Útočící strana zaznamenávala obrovské ztráty, aniž by dokázala prolomit obranné linie. Rozblácený, kráterovitý terén byl pro tehdejší obrněné automobily zcela neprostupný. Bylo zřejmé, že je třeba vyvinout zcela novou zbraň. Obrněné, dobře vyzbrojené a hlavně terénní vozidlo, které dokáže překonávat zákopy, drátěné zátarasy a likvidovat kulometná hnízda.

Myšlenka obrněného bojového vozidla není nová. Již v 15. století navrhl Leonardo da Vinci pancéřovaný vůz s děly, a za dávné předchůdce tanků bývají považovány i husitské bojové vozy.

Skutečný technický základ však mohl vzniknout až s vynálezem spalovacího motoru a housenkových pásů. S principem pásového pohonu experimentoval anglo-irský vynálezce Richard Lovell Edgeworth už v roce 1770. V roce 1899 představil britský konstruktér F. R. Simms svůj „motorový válečný vůz“ – první obrněný automobil na světě s motorem Daimler a dvěma kulomety Maxim.

Velmi blízko tankové koncepci se v roce 1903 dostal francouzský kapitán Léon Levavasseur se svým projektem samohybného děla. V roce 1911 navrhl rakouský důstojník Günther Burstyn pozoruhodně moderní bojové vozidlo s dělem v otočné věži, ale jeho návrh byl, podobně jako projekt australského inženýra Lancelota de Mole z roku 1912, vládními úřady odmítnut.

Klíčovou roli ve vývoji tanku sehrála americká firma Holt Manufacturing Company z kalifornského Stocktonu. Její spoluzakladatel Benjamin Holt si v roce 1907 patentoval první prakticky použitelný zemědělský pásový traktor v USA. Po vypuknutí války začala francouzská, britská i americká armáda využívat tyto traktory jako dělostřelecké tahače, a právě ony se staly inspirací pro první britské a francouzské tankové konstrukce. Koncem války sloužilo v armádách Trojdohody na 10 000 Holtových strojů.

V čele tankového vývoje stála od počátku Velká Británie. Klíčovou postavou se stal podplukovník Ernest Swinton z Královského ženijního sboru, který se s traktory Holt seznámil v červenci 1914. V říjnu, již jako válečný dopisovatel ve Francii, začal naléhavě prosazovat myšlenku obrněného terénního vozidla schopného překonat kulometnou obranu.

Swintonovy návrhy podpořil sekretář Válečné rady sir Maurice Hankey, který v prosinci 1914 seznámil s návrhem Prvního lorda admirality Winstona Churchilla. Ten se 20. února 1915 zasloužil o ustavení takzvaného Landship Committee (Výboru pro pozemní lodě). Komise byla zpočátku tvořena pouze inženýry a důstojníky loďstva a dostala nezvyklý úkol — zcela tajně vyvinout zbraň, o kterou armáda dosud vůbec nepožádala. V červnu 1915 byla rozšířena o důstojníky pozemní armády a její členové se shodli na použití housenkového pohonu.

Po sérii neúspěšných experimentů se komise rozhodla pro stavbu menšího zkušebního stroje s americkým pásovým systémem Bullock Creeping Grip. Vznikl tak prototyp nazvaný Stroj Lincoln č. 1, brzy známý pod přezdívkou Little Willie. Pod vedením majora Waltera G. Wilsona a sira Williama A. Trittona byl prototyp dokončen v prosinci 1915. Stroj vážil 18,3 tuny, poháněl jej motor Foster-Daimler o výkonu 105 koní a dosahoval rychlosti 3,2 km/h.

Ačkoliv Little Willie překonal 1,5 m široký příkop, jeho schopnost překonávat zákopy nebyla dostatečná. Wilson proto přišel s revolučním kosodélníkovým návrhem – „Pozemní lodí Jeho Veličenstva Stonožkou“, známou jako Big Willie nebo Mother. Tento prototyp měl pásy obíhající celý obrys vozidla a v lednu 1916 úspěšně překonal 2,1 m široký zákop a 2 m vysokou překážku.

Po úspěšných zkouškách 29. ledna 1916 objednal Válečný úřad sérii sta kusů. Aby byl utajen skutečný účel vozidla, hovořilo se v dílenských dokumentech o „vodních nádržích“ – anglicky tanks. Toto krycí označení navrhl pro stroj sám Ernest Swinton a stalo se z něj později celosvětově používané pojmenování.

Konstrukce prototypu Mother posloužila jako základ pro sériový tank Mark I. Hmotnost dosahovala 28 tun a osmičlennou osádku chránily snýtované pancéřové pláty. Vozidlo se vyrábělo ve dvou variantách – „Male“ se dvěma 57mm kanóny Hotchkiss a několika kulomety, určenými k ničení opevnění, a „Female“ se čtyřmi kulomety pro podporu pěchoty.

K prvnímu bojovému nasazení tanků došlo 15. září 1916 v prostoru obcí Flers a Courcelette. Do útoku vyrazilo 36 tanků – pro pěšáky obou stran to bylo zjevení. V mlze a oblacích dýmu se vynořily obludy, které drtily zátarasy z ostnatého drátu a likvidovaly nenáviděná kulometná hnízda. Stroje sice nezaznamenaly výrazný taktický úspěch a mnohé z nich byly zničeny nebo vyřazeny poruchami, ale psychologický efekt byl ohromující.

Velitelé zpočátku nevěděli, jak nové stroje správně používat. Vše se změnilo 20. listopadu 1917, kdy generálmajor sir Hugh Elles, velitel tankového sboru, vedl podle vlastního plánu útok více než 300 těžkých tanků Mark IV proti mohutným německým pozicím u Cambrai. Útok byl proveden bez tradiční dělostřelecké přípravy, pouze s pohyblivou palebnou přehradou. Britové prolomili německou obranu v celé útočné linii. Kdyby měli zálohy, mohlo jít o katastrofu pro německou armádu. Ačkoliv se Hindenburgovi a Ludendorffovi podařilo situaci stabilizovat a ve druhé bitvě 30. listopadu ztracené území získat zpět, bitva u Cambrai přesvědčila i poslední pochybovače o významu nové zbraně.

Skutečnou katastrofu pro německou armádu však způsobily tanky 8. srpna 1918, v bitvě u Amiensu. Po čtyřicetiminutové dělostřelecké přípravě zaútočilo více než 400 těžkých a lehkých tanků. Těžké stroje prolomily nepřátelské pozice, lehké tanky Whippet spolu s jezdectvem pronikly čtyři kilometry do hloubky nepřátelského území a likvidovaly dělostřelecké baterie i velitelství. Generál Ludendorff označil tento den za „černý den německé armády“.

Francouzský vývoj zpočátku brzdila rivalita výrobců a byrokracie. Klíčovou postavou se stal plukovník (později generál) Jean Baptiste Eugène Estienne, kterého Francouzi dnes označují za „otce tanku“. Již 23. srpna 1914 prohlásil: „Pánové, vítězství v této válce bude patřit té válčící straně, která jako první umístí 75milimetrové dělo na vozidlo schopné jízdy v jakémkoli terénu.“

Po několika slepých uličkách (Boiraultův stroj, Frot-Laffly, Aubriot-Gabet) se Estienne spojil s konstruktérem Eugène Brilliém ze zbrojovky Schneider & Co, který vyvíjel obrněné vozidlo na podvozku traktoru Holt 75. Vznikl tak první francouzský tank Schneider CA1. Jednalo se o těžkopádné, téměř 6,5 m dlouhé vozidlo o hmotnosti 13,5 tuny, vyzbrojené 75mm dělem a dvěma kulomety. Do konce války bylo vyrobeno 400 kusů.

Estiennovi konkurenti pak navrhli další tank Saint-Chamond s polním 75mm dělem a osmičlennou osádkou. Také tento 24tunový stroj byl však neohrabaný a snadno uvízl i v lehce zvlněném terénu. Tříštění sil mezi dvěma typy bylo francouzskému válečnému úsilí spíše ke škodě.

Skutečně revoluční čin však Estienne učinil koncem roku 1915, kdy přesvědčil průmyslového magnáta Louise Renaulta k vývoji lehkého tanku. Vzniklý Renault FT (později označovaný jako „FT‑17“) přinesl dvě konstrukční inovace, které jsou dodnes součástí každého tanku:

Sedmitunový tank s dvoučlennou osádkou byl vyzbrojen 37mm dělem Puteaux nebo kulometem Hotchkiss. Jako jediný tank té doby ho bylo možné přepravovat nákladním autem. Renault FT se stal nejúspěšnějším francouzským tankem války a bývá považován za nejlepší tank první světové války. Vydržel ve službě více než třicet let. Sloužil ve španělské občanské válce, druhé světové válce i v první arabsko-izraelské válce v roce 1948.

Ačkoliv počátky německého tankového vývoje sahají do roku 1911 (projekt Burstyna), Němci v této oblasti reálně zaostávali. Teprve úspěšné nasazení britských tanků donutilo německé vojenské velení jednat. Tento pozdní nástup se podepsal na nezralosti německých konstrukcí.

Němci rozpracovali tři projekty – těžký K-Wagen (120tunový kolos s 27 muži posádky), lehké LK I a LK II (poslední již zřejmě inspirovaný Renaultem FT). Žádný z nich se však nedostal do sériové výroby.

Jediným německým tankem, který se dostal na bojiště, byl Sturmpanzerwagen A7V. Vznikl pod vedením inženýra Josepha Vollmera v reakci na nasazení britských tanků na Sommě. V podstatě šlo o obdélníkovou pancéřovou skříň posazenou na podvozek traktoru Holt. Třiatřicetitunový obr byl 7 m dlouhý, 3 m široký a 3,3 m vysoký. Hlavní výzbroj tvořil 57mm kanón Nordenfelt a šest kulometů. Posádka čítala 18 mužů, z toho dva řidiči – řízení bylo extrémně obtížné.

Němci nasadili do bojů pouhých 20 tanků A7V, což už závěr války nemohlo nijak ovlivnit.

Velení carské armády nebylo vojenským vynálezům příliš nakloněno a tanky považovalo za příliš nákladné. To však nezabránilo ruským vynálezcům přicházet s pozoruhodnými projekty.

V roce 1914 pracoval letecký konstruktér Alexandr Porochovščikov na obrněnci zvaném Vezděchod. Tento první skutečný ruský tankový projekt vážil 3,5 tuny a měl dosahovat rychlosti až 42,5 km/h. Pohyboval se na širokém pásu z pogumovaného plátna. Sovětská propaganda jej později prohlašovala za historicky první tank.

Nejbizarnějším projektem byl tank Car (zvaný též Netopýr nebo tank Lebeděnko) – obří motorem poháněná tříkolka s paprskovými koly o průměru asi 9 m. Celková délka stroje činila 17,8 m, šířka 12 m a výška 9 m. Hmotnost dosahovala 60 tun. O pohon tanku se měly starat dva motory Maybach o výkonu 240 koní, získané ze sestřelené německé vzducholodi. Projekt byl po katastrofálních zkouškách v roce 1917 zastaven.

Pozoruhodný byl i Mendělejevův tank (170 tun, pancéřování až 150 mm, 120mm námořní dělo, automatické nabíjení a pneumatické odpružení podvozku) – pro nesmírné náklady ovšem také nebyl realizován.

První tanky byly stroje pomalé, neohrabané a poruchové. Jejich osádky se dusily ve výparech a trpěly nesnesitelným hlukem i teplem motoru. Přesto výrazně ovlivnily podobu moderního válčení.

Bitvy u Cambrai a Amiensu se staly milníky vojenské historie a předznamenaly způsob vedení války ve 20. století. Z dnešního pohledu lze říci, že prvenství v bojovém nasazení tanků patří Velké Británii, ovšem francouzský vývoj nezůstal pozadu a Francouzi navíc s Renaultem FT položili konstrukční základy moderních tanků pro celé následující století.

Tanky se v meziválečném období rychle vyvíjely a ve druhé světové válce již nesly hlavní tíhu pozemních operací. Z původně pomalých a poruchových obrněnců se během několika desetiletí stala jedna z nejdůležitějších zbraní moderních armád.