Konkláve není volba papeže: Je to rozeznávání pastýře

Slovo konkláve pochází z latinského cum clave  – „se zámkem“. Není to jen popis prostoru, ale i stav mysli: ti, kdo volí, se musí nejprve odloučit od světa. Zákaz komunikace, odpojení od médií, vyloučení personálu, zákaz mobilů i přístupových karet – to vše stanovuje apoštolská konstituce Universi Dominici Gregis. Porušení mlčenlivosti znamená okamžitou exkomunikaci latae sententiae.

Sixtinská kaple se v těch dnech proměňuje v místo, které přesahuje funkci chrámu i rady – v jistém smyslu duchovní karanténu, kde se spojují modlitba, zodpovědnost a dějiny.

Když se kardinálové usadí v kapli, přichází ceremoniář a slavnostně zvolá: „Extra omnes!“ – „Všichni ven!“ V tu chvíli musí odejít všichni, kdo nemají právo volit.

Dveře se zavřou a symbolicky zapečetí. Dnes se pravděpodobně používají moderní bezpečnostní prvky, i když tradice „uzamčení“ zůstává.

Nastává chvíle, kdy se svět vzdaluje. Zůstává jen ticho, fresky Michelangela a přítomnost těch, kteří nesou odpovědnost za budoucnost církve.

Ticho a odloučení nejsou jen praktickými opatřeními, ale duchovní podmínkou rozeznávání. Konkláve není volbou mocného, je hledáním pastýře.

V těchto zdech se nerozhoduje o moci, ale o službě.

Každý kardinál přistupuje k oltáři pod freskou Posledního soudu a pronáší slova přísahy:
„Volím toho, o kom podle Boha soudím, že má být zvolen.“

Lístek skládá na třikrát – symbol Trojice i mlčenlivosti. Poté ho vkládá do uzamčené urny pod dohledem tří skrutátorů (sčitatelů hlasů).
Hlasování začíná zpravidla odpoledne prvního dne, kdy kardinálové odevzdají jeden hlas. Od druhého dne se hlasuje dvakrát dopoledne a dvakrát odpoledne. V každém kole je k platné volbě potřeba dvoutřetinová většina.

Volit smí jen kardinálové mladší 80 let. Od chvíle, kdy v roce 1978 usedlo k volbě Jana Pavla II. sto jedenáct kardinálů, se lavice Sixtinské kaple pomalu plnily. V roce 2005 jich při volbě Benedikta XVI. usedlo 115, stejně jako při volbě Františka v roce 2013. A pak přišel rok 2025: sto třicet tři volitelů (135 oprávněných) z jednasedmdesáti zemí, kteří zvolili Lva XIV. – největší shromáždění v dějinách konkláve. Každý z nich přinesl do kaple kousek svého světa a společně tak vytvořili živou mapu církve, rozprostírající se od karibských břehů po asijské delty.

Pokud je některý z kardinálů nemocný, jmenuje konkláve trojici tzv. infirmářů, kteří mu lístek doručí. Hlasuje se v naprosté diskrétnosti a pod přísným dohledem.
Jde o projev úcty k právu volit. I ti, kdo jsou na pokraji sil, jsou zváni k rozhodnutí. V minulosti volili papeže i kardinálové na invalidním vozíku nebo v posteli.

Při volbě Jana Pavla II. byl jeden z kardinálů natolik zesláblý, že hlasoval vleže, s lístkem podaným do ruky jako svátost.

Církev netvoří jen silní, mladí a zdraví. Církev je společenství, kde má každý právo být slyšen, i ten, kdo nese tíhu nemoci nebo stáří.

Po každém kole jsou lístky spáleny v peci nainstalované v přilehlé sakristii. Do kouře se přidává směs chemikálií, aby byl výsledek jasně čitelný:

Po zmatcích v minulosti (například v roce 1958 nebo 2005 byl kouř hnědošedý) se v roce 2013 přidalo také zvonění zvonů baziliky sv. Petra, aby nebyly žádné pochyby.

A když se nad Sixtinskou kaplí konečně objeví bílý dým, náměstí svatého Petra propukne v jásot. Lidé pláčou, zpívají, modlí se. V tu chvíli se dějiny lámou. Neznámé jméno se mění v tvář, která bude mluvit k světu. A svět čeká, až se otevře balkon.

Jakmile je nový papež zvolen a odpoví „Accepto“ – „Přijímám“, odchází do malé místnosti vedle kaple. Říká se jí Stanza delle lacrime – známá jako Pokoj slz.
Zde si obléká bílé roucho. Připraveny jsou různé velikosti, protože nikdo předem neví, kdo bude zvolen. Zrcadlo odráží tvář, která se právě proměnila.

Mnozí papežové před ním poprvé usedli v tichu, se slzami v očích. Nejde o slabost, ale o tíhu okamžiku a vědomí, že se právě stal nástupcem svatého Petra. Okamžik, kdy se osobní život mění v dějiny.

V tom pokoji se neoslavuje vítězství, ale přijímá kříž. Je to chvíle, kdy se člověk stává symbolem, a zároveň zůstává sám sebou – s bázní, s vírou, s nadějí.

Když byl 19. dubna 2005 zvolen Joseph Ratzinger, do Říma se právě navrátilo ticho po ohromném pohřbu Jana Pavla II.
Volba trvala jen čtyři kola – nečekaně krátce. Ratzinger, tehdy děkan kardinálského kolegia, předsedal zahajovací mši, kde zazněla slavná slova:
„Kolik větrů nauky jsme zažili v posledních desetiletích, kolik ideologických proudů…“
Jeho hlas zněl jako kotva v rozbouřeném moři. Mnozí kardinálové cítili, že nevolí jen teologa, ale obránce víry.

V době, kdy se svět měnil rychleji než kdy dřív, hledali pevný bod. A právě v Ratzingerovi ho našli – tichého, hlubokého, neústupného.

Katolickým světem koluje legenda, že v roce 1963 měl být zvolen kardinál Giuseppe Siri, ale kvůli tlaku zvenčí volbu odmítl.
Jakkoli je tento příběh neověřený, ukazuje podstatu konkláve: mlčenlivost. Kardinálové nikdy nesmějí prozradit, koho volili, a i několik let po volbě se o detailech mluví jen šeptem.

Mlčení není jen pravidlem, je ochranou svobody svědomí.

V roce 2013 tuto zásadu narušil americký kardinál Roger Mahony, který během konkláve zveřejňoval blogové příspěvky, čímž vyvolal rozruch a napomenutí.

Když byl zvolen Jorge Mario Bergoglio, chvíli mlčel. Vedle něj stál kardinál Cláudio Hummes a zašeptal: „Nezapomeň na chudé.“ A tak vzniklo jméno František.
Jméno je vždy prvním znamením. Benedikt XVI. zdůraznil kontinuitu víry, František jednoduchost a obnovu a současný Lev XIV. pevnost a naději.

Tradicí je, že nově zvolený papež se před vystoupením na balkon uchýlí na chvíli do samoty a poté vyzve shromážděný lid: „Modlete se za mě.“

V tu chvíli se církev spojuje. Ne jako instituce, ale jako společenství, které ví, že i pastýř potřebuje být nesen modlitbou.

Moderní člověk vnímá konkláve jako tajnou volbu hlavy státu. Ale z pohledu církve jde o duchovní rozeznávání.
Nevolí se „nejlepší kandidát“, ale ten, kdo má podle Boží vůle vést církev dál. Věřící po celém světě se v těch dnech modlí a postí. Je to chvíle, kdy se celá církev sklání v prosbě, aby Duch svatý vedl srdce volitelů.

První den konkláve začíná slavnostní mší Pro eligendo Romano Pontifice  – za dar Ducha svatého při volbě papeže. Od té chvíle se dějiny nepíšou perem, ale modlitbou.

Konkláve je jedním z posledních velkých lidských rituálů, který zůstává netknutý moderními médii. Ať přichází kterýkoli věk, svět bude dál čekat na kouř a na hlas, který jednou znovu pronese: „Habemus Papam.“ – „Máme Papeže.“

V tu chvíli se čas na okamžik zastaví. Z balkonu baziliky svatého Petra zazní jméno, které se zapíše do dějin. A v davu, který se shromáždil pod ním, se mísí slzy, zpěv, naděje i ticho. Nejde jen o oznámení. Jde o zrození služby, která bude nést svět na ramenou modlitby.