Článek
Moc, která není vidět
Na mapě působí Vatikán nepatrně – 44 hektarů obehnaných zdí, méně než většina městských parků. Uvnitř se však nachází složitá struktura úřadů a rad, které rozhodují o diplomatických jednáních, personálních změnách i o tom, jak budou interpretovány papežovy výroky. Ne nadarmo bývá Římská kurie přirovnávána k síti, v níž papež sice zůstává vrcholnou autoritou, ale v praxi často působí jako arbitr mezi jednotlivými složkami.
Mapa Vatikánu
Státní sekretariát – mozek Vatikánu
Strategie Vatikánu se rodí především ve Státním sekretariátu, někdy přezdívaném „vatikánský Bílý dům“. Tento úřad koordinuje činnost kurie, řídí diplomatickou agendu a pečlivě připravuje papežovy projevy a dokumenty. V čele stojí státní sekretář – neoficiálně označovaný jako „papežův premiér“.
Sekretariát má tři hlavní sekce:
- Sekce pro všeobecné záležitosti – zajišťuje každodenní chod kurie, oběh dokumentů a koordinaci personálních spisů. Samotná jmenování biskupů připravují příslušná dikasteria (pro biskupy, evangelizaci, východní církve).
- Sekce pro vztahy se státy a mezinárodními organizacemi – centrum vatikánské diplomacie, které vyjednává s vládami, připravuje konkordáty a formuluje reakce na mezinárodní krize. Dialog s islámským světem formálně spadá pod Dikasterium pro mezináboženský dialog, ale sekretariát vstupuje do hry z hlediska státně-politické roviny (OSN, bilaterální vztahy). Význam tohoto dialogu vzrostl po 11. září 2001 a vyústil mj. v Dokument o lidském bratrství (Abú Zabí, 2019).
- Sekce pro diplomatický personál Svatého stolce – pečuje o nunciatury, kariérní postup a rotace diplomatů.
Substitut – skrytý kormidelník
Titul „Substitut“ je navenek málo známý, přesto jde o jednu z nejvlivnějších funkcí ve Vatikánu. Substitut je náměstek pro všeobecné záležitosti v první sekci Státního sekretariátu. V praxi jde o člověka, který „řídí denní provoz papežství“.
Substitut dostává na stůl stovky zpráv, které každý den přicházejí z diecézí, nunciatur a vatikánských úřadů. On rozhoduje, co se dostane k papeži, a v jaké formě. Mnozí vatikánští insideři říkají, že „kdo ovládá kalendář papeže, ovládá církev“. A právě to je substitutova moc.
Historie zná substituty, kteří později dosáhli nejvyšších postů – například Giovanni Battista Montini, pozdější papež Pavel VI. A ani dnes nelze podceňovat jejich vliv: určují tón komunikace, filtrují informace a chrání papeže před nápory vnějších i vnitřních tlaků.
Šedé eminence, které měnily pontifikáty
Historie Římské kurie je plná osobností, které se do učebnic nedostaly, ale bez nich by tvář papežství byla jiná.
- Kardinál Mariano Rampolla del Tindaro (1843–1913) – státní sekretář Lva XIII. a favorit na papežský stolec v roce 1903. Jeho progresivní směřování však zastavil zásah rakousko-uherského císaře Františka Josefa I., který proti Rampollovi vetoval volbu.
- Pietro Gasparri (1852–1934) – jeden z nejvlivnějších státních sekretářů první poloviny 20. století. Za pontifikátu Benedikta XV. a počátku Pia XI. sehrál zásadní roli při sjednání Lateránských smluv roku 1929, které ukončily „římskou otázku“ a daly vzniknout Vatikánskému městskému státu. Byl uznávaným kanonistou, podílel se na kodifikaci církevního práva z roku 1917 a dokázal jednat i s Mussolinim. Gasparri zosobňoval typ diplomata, jenž kombinoval pevnou loajalitu k papeži s mimořádnou politickou obratností.
- Domenico Tardini (1888–1961) – blízký spolupracovník Pia XII., zkušený kurialistický diplomat, který měl pověst muže neokázalého, ale nesmírně pracovitého. Papež Jan XXIII. jej jmenoval státním sekretářem, a Tardini tak stál u počátků Druhého vatikánského koncilu. Ačkoli se jeho život uzavřel už v roce 1961, krátce po zahájení pontifikátu Jana XXIII., jeho vliv byl patrný. Právě on pomohl nastavit vstřícnější tón Vatikánu směrem k modernímu světu.
- Amleto Giovanni Cicognani (1883–1973) – dlouhá léta působil jako apoštolský nuncius ve Spojených státech, což mu dalo cennou zkušenost s americkou politikou i s rychle se měnící společností. V roce 1961 se stal státním sekretářem po smrti Tardiniho a jeho podpis stojí pod mnoha dokumenty Druhého vatikánského koncilu. Cicognani byl typem diplomata staré školy – opatrný, pragmatický, ale s mimořádně silnou autoritou. Přestože veřejnosti příliš známý nebyl, v zákulisí měl značný vliv.
- Jean-Marie Villot (1905–1979) – francouz, který se stal jednou z nejmocnějších postav Vatikánu 70. let. Papež Pavel VI. jej jmenoval státním sekretářem, funkci si podržel i za krátkého pontifikátu Jana Pavla I. a na počátku pontifikátu Jana Pavla II. Byl tak u klíčových událostí dramatického roku 1978. Villot měl pověst muže, který dokázal udržovat kontinuitu církevní diplomacie, a přestože nebyl charismatickou osobností, jeho vliv na směřování církve byl zásadní.
- Mons. Giovanni Benelli (1921–1982) – substitut Pavla VI., přezdívaný „malý papež“, Benelli měl ohromnou kontrolu nad jmenováním biskupů a formováním hierarchie. Byl neúnavný, rychlý a nemilosrdně efektivní. Dokázal překlenout intriky i rozpory mezi jednotlivými frakcemi v kurii. Jeho vliv přesahoval samotnou administrativu: určoval tón diplomacie a byl považován za klíčového hráče při přípravě Pavlova pontifikátu. Po smrti Pavla VI. se mluvilo o jeho kandidatuře na papežský stolec v roce 1978, kterou však zhatila volba Jana Pavla II., ale i přesto zůstával silnou mocenskou figurou až do své smrti.
- Kardinál Angelo Sodano (1927–2022) – státní sekretář Jana Pavla II. byl často označován za „architekta pontifikátu“. Zastínil i samotného papeže v mnoha diplomatických otázkách, zejména v jednáních s postsovětskými státy. Kritici mu vyčítali sklon k autoritářství a kompromisy s režimy, ale jeho vliv byl nezpochybnitelný.
- Mons. Giovanni Battista Re (nar. 1934) – jako substitut Státního sekretariátu (1989–2000) měl rozhodující vliv na každodenní agendu Jana Pavla II. Později, jako prefekt Kongregace pro biskupy, určoval tvář katolické hierarchie po celém světě. Jeho podpis stojí za stovkami jmenování. Byl typickým příkladem muže, který se držel spíše v zákulisí, ale jeho moc byla hmatatelná.
- Kardinál Joseph Ratzinger (1927–2022) – prefekt Kongregace pro nauku víry (1981–2005) byl právem považován za šedou eminenci pontifikátu Jana Pavla II. Zatímco polský papež cestoval po světě a oslovoval davy, Ratzinger utvářel intelektuální a teologický rámec. Byl druhým nejdůležitějším mužem ve Vatikánu a současně jeden z nejmocnějších mužů církve. Přísný strážce ortodoxie, jehož vliv na papežovy encykliky či postoj k otázkám jako bioetika či liturgie byl klíčový. Jeho vliv byl tak silný, že se o něm mluvilo jako o „druhém papeži“. Když byl po smrti Jana Pavla II. zvolen papežem Benediktem XVI., nebylo to překvapení: mnoho let už stál symbolicky i fakticky vedle něj.
Za Ratzingerem: Muži, kteří formovali kurii
Po Josephu Ratzingerovi, který se stal papežem Benediktem XVI., se tvář římské kurie proměnila. Přesto existovali muži, kteří ve stínu papežů rozhodovali o každodenním chodu Vatikánu, diplomacii a formování církevní hierarchie.
- Kardinál Tarcisio Bertone (nar. 1934) – za Benedikta XVI. zastával úřad státního sekretáře (2006–2013). Bývalý salesián, spíše pastoračně než diplomaticky orientovaný, čelil ostré kritice za manažerský styl i za podcenění skandálů (například aféry Vatileaks). Přesto byl po celý Benediktův pontifikát jeho nejbližším spolupracovníkem.
- Kardinál Leonardo Sandri (nar. 1943) – argentinský kardinál, který se stal substitutem v roce 2000, zastihl přelom mezi pontifikátem Jana Pavla II. a Benedikta XVI. Právě on byl 2. dubna 2005 tím, kdo z okna Svatopetrské baziliky oznámil světu smrt papeže. V úřadě pokračoval i za Benedikta, kdy sehrál roli klíčového koordinátora v prvních letech jeho pontifikátu.
- Kardinál Fernando Filoni (nar. 1946) – stal se substitutem v době, kdy Benedikt XVI. kladl důraz na Blízký východ a bezpečnost církve v konfliktních oblastech. Orientace na mezinárodní problematiku a schopnost osobně navazovat kontakty s církevními i státními představiteli činily z Filoniho významného aktéra vatikánské diplomacie. Jeho zkušenosti jako nuncia a znalost geopolitických souvislostí umožnily kurii reagovat operativně a s minimem veřejného rozruchu, přičemž Filoni často působil jako spojka mezi Římem a krizovými regiony. Jako nuncius v Iráku zažil bombardování Bagdádu a odmítl opustit svou misi během války.
- Angelo Becciu (nar. 1948) – stál u přechodu od Benedikta XVI. k Františkovi, a jeho působení ukazuje, jak složité může být udržet kontinuitu v kurii během změny pontifikátu. Jeho zkušenosti s diplomatickými misemi, zvláště v Africe, mu poskytly vhled do problémů církve na globální úrovni. Becciu byl aktivní při řízení každodenní agendy a zároveň musel čelit interním krizím, včetně aféry Vatileaks. Přestože byl později medializován zejména kvůli skandálům, v zákulisí měl nezanedbatelný vliv na personální a diplomatická rozhodnutí Svatého stolce.
Současní hráči v zákulisí
Za papeže Františka se klíčovými postavami stali:
- Kardinál Pietro Parolin (nar. 1955) – státní sekretář, často označovaný za „nejdiplomatičtějšího muže v církvi“. Architekt dohod s Čínou a významný hráč při jednáních o Ukrajině. Jeho vliv je obrovský a mnozí jej viděli jako možného papežského kandidáta v letošním konkláve.
- Mons. Edgar Peña Parra (nar. 1960) – substitut od roku 2018, původem z Venezuely. Má pověst obratného diplomata, který kombinuje loajalitu s Františkovými reformními ideály a tvrdou kontrolou každodenního provozu kurie. Právě on rozhoduje, co se dostane na papežův stůl a kdy.
- Mons. Paul Richard Gallagher (nar. 1954) – „vatikánský ministr zahraničí“, sekretář pro vztahy se státy. Britský arcibiskup, který má v rukou mezinárodní agendu, od OSN po dialog s muslimskými zeměmi. Jeho práce zůstává mimo reflektory, ale bez něj by vatikánská diplomacie nefungovala.
- Francesca Di Giovanni (nar. 1953) – první žena ve vedení Státního sekretariátu, zodpovědná za multilaterální vztahy v letech 2020–2023.
Reforma a nová dynamika
Apoštolská konstituce Praedicate Evangelium (2022) přinesla zásadní změny: některé úřady byly sloučeny, posílila se role evangelizace a laici, včetně žen, mohou zastávat vedoucí funkce v dikasteriích. Kurie tak získala pružnější strukturu, i když mocenské vazby zůstávají složité.
Nová éra za papeže Lva XIV.
První americký papež v dějinách, augustinián Robert Francis Prevost, přinesl do kurie vlastní okruh spolupracovníků a posílil některé posty:
- Kardinál Pietro Parolin – potvrzen ve funkci státního sekretáře, aby zajistil kontinuitu v diplomacii a probíhajících jednáních (Čína, Ukrajina, Blízký východ).
- Mons. Edgar Peña Parra – zůstal substitutem, ale jeho role se rozšířila o koordinaci reformních projektů, které Lev XIV. zdůrazňuje, zejména v oblasti transparentnosti financí.
- Mons. Paul Richard Gallagher – pokračuje jako sekretář pro vztahy se státy, nyní s výrazným mandátem pro mírové iniciativy, které papež Lev XIV. prosazuje (např. výzvy k půstu a modlitbám za mír).
- Kardinál Robert McElroy (nar. 1954) – americký kardinál a blízký teologický spojenec Lva XIV., neoficiálně považován za jeho „programového poradce“ v otázkách sociální nauky církve.
- Sestra Nathalie Becquart (nar. 1969) – podtajemnice Synody biskupů, jejíž vliv roste díky papežovu důrazu na synodalitu a zapojení laiků.
- Kardinál Jean-Marc Aveline (nar. 1958) – marseillský arcibiskup, blízký papeži v tématech migrace a mezináboženského dialogu, často konzultován při přípravě cest do Středomoří a Blízkého východu.
Tento tým kombinuje kontinuitu s novými tvářemi a odráží priority Lva XIV.: mír, sociální spravedlnost, posílení role laiků a otevřený dialog s jinými náboženstvími.
Labyrint moci
Římská kurie funguje jako složitý organismus. Navenek působí jednotně, ale uvnitř se odehrává neustálý pohyb: kompromisy, střety a hledání rovnováhy. Papež je nepochybně symbolem a vrcholem této struktury, ale mnohé kroky jsou připraveny a upraveny aparátem ještě předtím, než zazní na náměstí sv. Petra.
Není to ale jen cynická hra mocenských klik. Vatikán je zároveň institucí, která si uvědomuje svou odpovědnost v mezinárodních vztazích i v duchovním vedení. Subtilní jednání, tiché kompromisy a obratná diplomacie často zabránily konfliktům nebo otevřely dialog tam, kde by politika sama selhala.
Když papež mlčí
Ve chvílích, kdy papež nezaujímá okamžité stanovisko, není to nutně známka slabosti. Často jde o promyšlený tah, kdy Státní sekretariát i další úřady připravují půdu. Mlčení může být strategií a zatímco veřejnost čeká, kurie vyjednává.
Tak se rodí politika Svatého stolce: na pomezí modlitby, diplomacie a kalkulu. V labyrintu, kde neviditelné nitky vedou ke kancelářím substitutů, kardinálů a diplomatů. A kde papež, i když mlčí, nikdy není sám.
Použité zdroje:
- Oficiální profil Státního sekretariátu
- Tiskové zprávy Svatého stolce
- Vatican News, Za hradbami Vatikánu: Státní sekretariát
- John L. Allen Jr., All the Pope’s Men: The Inside Story of How the Vatican Really Thinks (2004).
- Andrea Riccardi, La Curia Romana (1990)
- Robert A. Graham, Vatican Diplomacy (1959)
- Philippe Levillain (ed.), The Papacy: An Encyclopedia (2002)
