Dálnice do nebe a cesta k výšinám: Svatořečení Carla Acutise a Piera Giorgia Frassatiho

Carlo Acutis, mladý programátor a katolický aktivista, který zasvětil svůj život eucharistii, vstoupí do dějin jako první známý svatořečený mileniál. Pier Giorgio Frassati, „člověk osmi blahoslavenství“, bude připomenut jako vzor radostné služby a odvahy.

Carlo se narodil v Londýně v bohaté italské rodině, ale vyrůstal v Miláně. Jeho rodiče nebyli nábožensky založení, k víře jej přivedl dědeček z matčiny strany. V sedmi letech poprvé přijal svaté přijímání a od té doby se snažil účastnit mše co nejčastěji. Často rozjímal před svatostánkem, jednou týdně chodil ke zpovědi a ve 12 letech přistoupil k biřmování. Eucharistie pro něj nebyla jen rituálem, sám říkal: „Eucharistie je moje dálnice do nebe.“ Studoval na jezuitském lyceu Institutu Lva XIII. v Miláně a za své vzory si zvolil světce, kteří žili radikální oddanost Bohu.

Byl citlivý k potřebám druhých – zval domů přátele z rozvedených rodin, zastával se zdravotně postižených spolužáků a pomáhal chudým. Od dětství měl zájem o počítače a ve věku 11 let začal sbírat a popisovat eucharistické zázraky.

V roce 2005 se Carlo naučil programovat a rozhodl se své poznámky a archiv fotografií proměnit v projekt, který by mohl oslovit lidi po celém světě. Tak vznikl web Miracoli Eucaristici – digitální výstava eucharistických zázraků.

Stránky obsahují:

Carlo web navrhl tak, aby byl jednoduchý, přehledný a přístupný i lidem bez technických znalostí. Nešlo mu jen o archivaci faktů. Chtěl, aby lidé skrze tyto příběhy zakusili, že Bůh je přítomný i dnes.

Po jeho smrti se z webu stala mezinárodní putovní výstava, která byla představena na všech pěti kontinentech. Jen v USA byla hostována v tisících farností a na desítkách univerzit. Výstava se stala nástrojem katecheze, inspirace i evangelizace. A to přesně v duchu Carlovy vize: „Být stále blízko Ježíši, to je můj životní plán.“

Na přelomu září a října 2006 začal Carlo pociťovat příznaky podobné chřipce – únavu, horečku, bolesti. Dne 2. října byl přijat na kliniku De Marchi v Miláně, kde mu diagnostikovali akutní promyelocytární leukémii (M3), vzácný a agresivní podtyp s rychlým průběhem. Krátce poté byl převezen do nemocnice San Gerardo v Monze.

Nemoc postupovala velmi rychle. Carlo přijal zprávu s klidem a svou bolest nabídl za papeže Benedikta XVI. a katolickou církev: „Nabízím všechno utrpení, které budu muset trpět, Pánu za papeže a církev.“

Dne 10. října 2006 přijal svátost pomazání nemocných a svaté přijímání. Následující den upadl do kómatu v důsledku mozkového krvácení. Zemřel 12. října 2006 v 6:45 ráno, obklopen rodinou. Podle svého přání byl pohřben v Assisi, městě sv. Františka. Jeho hrob se stal poutním místem pro tisíce věřících.

V roce 2013 byl Carlo prohlášen Služebníkem Božím. Dne 5. července 2018 papež František podepsal dekret o jeho hrdinských ctnostech a prohlásil jej za ctihodného. Po uznání zázraku – uzdravení brazilského chlapce s vrozenou vadou slinivky – byl 10. října 2020 v Assisi blahořečen kardinálem Agostinem Vallinim.

V lednu 2019 byly jeho ostatky exhumovány, pietně upraveny a 6. dubna 2019 přeneseny do baziliky Santa Maria Maggiore v Assisi, kde jsou od října 2020 vystaveny v proskleném sarkofágu. Současně byla část jeho srdce uložena do relikviáře, který je vystaven v katedrále sv. Rufina v Assisi. Při exhumaci byly odebrány také vzorky jeho krve. Tyto drobné relikvie (ex sanguine) jsou uchovávány v menších relikviářích a byly rozeslány do různých farností a komunit po celém světě, často v souvislosti s putovní výstavou „Miracoli Eucaristici“ a duchovními přípravami na jeho beatifikaci a kanonizaci.

Dne 23. května 2024 papež František uznal druhý zázrak – uzdravení studentky z Kostariky po vážném úrazu hlavy – a schválil jeho svatořečení. Původně bylo stanoveno na 27. dubna 2025, ale po smrti papeže Františka bylo odloženo. Nový papež Lev XIV. určil datum 7. září 2025.

Pier Giorgio se narodil na Bílou sobotu 6. dubna 1901 v Turíně do vlivné rodiny. Jeho otec Alfredo Frassati byl zakladatelem a ředitelem deníku La Stampa, později senátorem a italským velvyslancem v Německu. Matka Adelaide Ametisová byla uznávanou malířkou. Měl o rok mladší sestru Lucianu, se kterou ho pojilo silné sourozenecké pouto. Rodina byla kulturně a společensky aktivní, ale nábožensky spíše vlažná – otec byl agnostik, matka formální katolička. Pier Giorgio si svou víru postupně prohloubil sám a učinil z ní základ svého života.

Už jako chlapec projevoval mimořádnou citlivost k potřebám druhých. Známá je historka, kdy otevřel dveře žebrající matce s bosým dítětem a okamžitě mu daroval své vlastní boty. V devíti letech vstoupil do mariánské družiny a později do Konferencí sv. Vincence z Pauly, kde se aktivně zapojil do pomoci chudým a nemocným.

Studoval nejprve na veřejné škole Massimo d’Azeglio, po neúspěchu z latiny přešel na jezuitský Istituto Sociale. Zde začal denně přistupovat k eucharistii, což se stalo jeho celoživotní praxí. V roce 1918 nastoupil na Polytechnickou univerzitu v Turíně, kde studoval hornické inženýrství. Chtěl „sloužit Kristu mezi horníky“ a zlepšovat jejich pracovní podmínky.

Frassati byl aktivním členem Katolické akce, studentského hnutí FUCI a dalších společenství. Jeho heslem bylo: Modlitba – Akce – Oběť. Denně se modlil růženec, často adoroval a pravidelně se zpovídal. Miloval Písmo svaté, které si obstarával i v době, kdy nebylo běžné, aby jej laici četli.

V roce 1922 vstoupil do Třetího řádu sv. Dominika a přijal řeholní jméno Girolamo, inspirované dominikánským kazatelem Savonarolou. Jeho víra byla pevně spojená se sociální angažovaností – navštěvoval chudinské čtvrti, nemocnice, domovy starých lidí i továrny, kde se zastával dělníků.

Byl také odvážným odpůrcem fašismu už před nástupem Mussoliniho k moci. V roce 1921 byl při demonstraci katolické mládeže v Římě zatčen, když bránil prapor svého spolku před útokem královských gard.

Pier Giorgio byl vášnivým horolezcem, lyžařem, plavcem a cyklistou. Hory pro něj byly místem fyzické výzvy i duchovního povznesení. Jeho slavné motto „Verso l’alto“ („K výšinám“) vyjadřovalo nejen touhu zdolávat vrcholy, ale i směřovat k Bohu. Často organizoval horské výpravy s přáteli, při nichž nechyběla modlitba, zpěv a radostné společenství.

Na jaře 1925 se nakazil poliomyelitidou, pravděpodobně při návštěvách nemocných. Nemoc postupovala rychle a Pier Giorgio, ač sám trpěl, svou situaci tajil, aby nezatěžoval rodinu, která v té době pečovala o umírající babičku. Zemřel 4. července 1925 ve věku 24 let. Na jeho pohřeb přišly tisíce lidí, zejména chudí, kterým pomáhal. Mnozí z nich jeho rodinu ani neznali, ale znali jeho skutky.

Proces blahořečení byl zahájen v roce 1932 na naléhání obyvatel Turína, kteří si pamatovali jeho dobročinnost. Po dočasném přerušení byl obnoven a 20. května 1990 jej papež Jan Pavel II. prohlásil za blahoslaveného a nazval ho „člověkem osmi blahoslavenství“. Jeho tělo spočívá v katedrále sv. Jana Křtitele v Turíně.

Pier Giorgio je dnes patronem studentů, mladých katolíků, horolezců a členů Katolické akce. Jeho život je příkladem radostného, odvážného a praktického křesťanství, které spojuje hlubokou modlitbu s konkrétní službou bližním.

Obřad začne v 10:00 na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu. Mši svatou bude celebrovat papež Lev XIV. Očekává se účast desetitisíců poutníků z celého světa. V Česku nabídne přímý přenos TV Noe, která od 9:00 uvede speciální pořad Studio Acutis – Frassati.

Carlo Acutis a Pier Giorgio Frassati představují dva různé, ale vzájemně se doplňující způsoby, jak žít evangelium. Frassati ukazuje radost, fyzickou námahu a solidaritu s chudými; Acutis dokazuje, že i digitální technologie mohou být mocným nástrojem evangelizace. Jeden žil v éře průmyslového Turína, druhý v globalizovaném digitálním světě. Spojuje je hluboká víra, odvaha a odhodlání žít ji naplno — bez kompromisů a s radostí.

Jejich společná kanonizace je pro církev i svět výzvou: svatost není vyhrazena klášterům ani oltářům, ale je dosažitelná pro každého — pro studenta s notebookem i pro sportovce na horských vrcholcích. Je to pozvání hledat vlastní cestu k Bohu, ať už vede přes službu potřebným, nebo skrze kreativní využití moderních technologií k šíření dobra.