Rybářský prsten: Symbol, který smí nosit jen jeden muž na světě

Rybářský prsten (annulus piscatoris) patří mezi nejvýraznější znaky papežského úřadu. Název se odvozuje od apoštola Petra, prvního papeže a rybáře z Galileje, jemuž Kristus svěřil „klíče od nebeského království“ (Mt 16,19). Od 13. století byl nejen symbolem moci a autority, ale také praktickým nástrojem – sloužil k pečetění papežských listin. Přijetím prstenu nový papež viditelně přijímá poslání Petrova nástupce – „rybáře lidí“ – byť od druhé poloviny 19. století plní už převážně symbolickou roli.

První doložené užití Rybářského prstenu pochází z pontifikátu Klementa IV. (1265–1268), kdy byl zmíněn v papežském listu z roku 1265 jako pečeť pro soukromou korespondenci (brevia). V listině papeže Klementa IV. z 31. ledna 1265, která je dnes uložena ve Vatikánském apoštolském archivu (Archivio Apostolico Vaticano), se nachází první písemná zmínka o annulus piscatoris jako pečetním nástroji pro brevia. Dochované voskové otisky z této doby ukazují sv. Petra v loďce a spouštějícího sítě, obklopeného nápisem se jménem papeže.

Ve vrcholném středověku a renesanci se prsteny staly i reprezentativními symboly moci, vyráběnými z drahých kovů s detailními rytinami a jemnou ikonografií. Tradičně se nosily na prsteníku pravé ruky a při audiencích se k nim věřící skláněli k polibku.

Od baroka až po 19. století byl Rybářský prsten výrazem papežské vznešenosti. Vyráběl se ze zlata, zdobil reliéfy a jemně propracovanými detaily. Typickým představitelem tohoto období je Lev XIII. (1878–1903), jehož prsten s klasickým motivem sv. Petra se sítí je uchován ve Vatikánských sbírkách. Lev XIII., známý sociální encyklikou Rerum novarum (1891), zachovával tradiční podobu pontifikálních insignií.

Reforma papežské kanceláře ve 40. letech 19. století ukončila používání Rybářského prstenu k pečetění voskem. Od té doby se pro brevia používá inkoustové razítko s papežským erbem a prsten má už jen ceremoniální a symbolickou funkci. Některé prameny kladou konec úředního užívání až k roku 1878.

Ve 20. století se styl Rybářských prstenů postupně zjednodušoval, i když zůstávaly převážně z drahých kovů:

Středověké prsteny byly menší a plošší, aby se snadno tiskly do vosku. Barokní exempláře naopak nabývaly na výšce a hmotnosti. Moderní prsteny jsou ergonomičtější, s jemně zaoblenými hranami.

Na první pohled se může zdát, že otázka „pravák nebo levák“ u papeže nedává smysl – Rybářský prsten se totiž tradičně nosí na prsteníku pravé ruky, bez ohledu na to, zda je jeho nositel pravák či levák. Tento zvyk má hluboké kořeny: pravá ruka byla od starověku považována za „čestnou“ a právně závaznou, a právě pravou rukou papež žehná i přijímá úctu věřících.

Historicky však Rybářský prsten nebyl jen symbolem – byl to také funkční pečetní nástroj. Při pečetění voskem se muselo dbát na to, aby se obraz sv. Petra a nápis kolem něj otiskl čitelně a ve správné orientaci. Podle řemeslné tradice se rytina mírně přizpůsobovala úchopu při pečetění, který se mohl lišit u praváků a leváků, i když prsten nosili na stejné ruce. Dnes už se k pečetění nepoužívá, ale tento detail přežívá jako projev úcty k historii.

Výroba začíná návrhem, který schvaluje papež. Následuje modelování voskového prototypu, odlévání do kovu, ruční rytí a finální leštění. Na práci se podílí několik mistrů zlatníků a rytců, celý proces trvá týdny. Každý prsten je unikát – nejen jménem papeže, ale i drobnými odchylkami v rytině.

Ačkoli je Rybářský prsten jedním z nejvýznamnějších symbolů papežského úřadu, jeho nošení dnes není přísně kodifikováno. V běžném denním programu jej papež často střídá s jinými prsteny:

Podle tradice je Rybářský prsten po smrti papeže zničen, aby se zabránilo zneužití k padělání dokumentů. Dříve se ničil symbolickým úderem kladiva před kolegiem kardinálů, dnes kardinál komoří (Camerlengo) rituálně přeškrtává rytinu křížem. Tento obřad je součástí sede vacante a připomíná, že papežova moc je úřadem, nikoli osobním vlastnictvím.

Podobné prsteny nosí i někteří pravoslavní patriarchové, anglikánští arcibiskupové či kardinálové. Nikde však nemají tak přísný rituál zničení jako ve Vatikánu.

Od svého vzniku ve 13. století až po dnešek představuje Rybářský prsten spojení kontinuity a proměny. Z pečetidla, jímž se stvrzovala papežská autorita, se stal výrazným symbolem Petrova poslání. Zatímco v baroku a 19. století vyjadřoval majestát, ve 20. století se jeho podoba zjednodušovala. František přinesl skromnost, moderní pontifikáty hledají rovnováhu mezi tradicí a přístupností. Každý prsten tak nese nejen jméno papeže, ale i otisk doby: její vnímání moci, pokory a role církve ve světě.

„Tento prsten není ozdobou, ale připomínkou, že mám sloužit.“ – František (2013)

Pro dnešní věřící Rybářský prsten symbolizuje kontinuitu a jednotu církve. Už není jen znakem papežovy moci, ale připomínkou jeho služby – jako nástupce sv. Petra má vést a posilovat bratry ve víře. Věřící v něm vidí spojení s apoštolskými kořeny a tradicí, která přežila staletí, i výzvu k pokoře: papež není monarchou v pozlaceném paláci, nýbrž „rybářem lidí“, který má vycházet mezi obyčejné křesťany.