Stigmata: Zázračný otisk boží bolesti? Příběhy, věda i kontroverze ran Kristových

Stigmata patří k nejzáhadnějším jevům křesťanské mystiky. Někdy jsou jejich nositelé uctíváni jako světci, jindy obviňováni z podvodu. Fascinují věřící, provokují skeptiky a zajímají i lékaře. Jaký je jejich historický základ, co symbolizují a jak je vysvětluje moderní věda?

Slovo „stigma“ pochází z řečtiny a původně označovalo vypálenou značku na tělech otroků či provinilců. V křesťanské tradici dostalo nový význam – rány na místech, kde podle evangelií Ježíš utrpěl pět hlavních ran při ukřižování: na rukou, nohou a v boku. Někdy se objevují i stopy po trnové koruně nebo krvavé slzy.

Mohou být viditelné (otevřené či krvavé) nebo „neviditelné“, kdy člověk cítí bolest bez vnějších známek. Mystici mluví i o „duševních stigmatech“ – hlubokém prožitku Kristova utrpení bez fyzických ran. Už apoštol Pavel v Listu Galatským píše o „stigmatech Ježíše Krista“ jako o znamení víry.

Typické jsou rány odpovídající Kristovým, jejich pravidelné objevování (často na Velký pátek) a dlouhé přetrvávání bez infekce. S nimi přichází i silný duchovní prožitek, který odlišuje stigmata od běžných nemocí či sebepoškozování.

Ve starověku znamenalo stigma cejch hanby a vyčlenění – v Římě vypálenou značku na těle otroků či zločinců. Ve středověku se takto „označovali“ i lidé kvůli víře, povolání nebo nemoci, například malomocní.

Teprve křesťanská mystika proměnila stigma ve znak svatosti. Myšlenka, že víra může být tak hluboká, až se na těle věřícího otisknou Kristovy rány, se objevuje od 13. století. V té době se lidová zbožnost silně zaměřila na Kristovo utrpení. Rozvíjely se pašijové pobožnosti (např. křížová cesta), i kult pěti svatých ran.

Podle evangelií šlo o rány po hřebech v rukou a nohou a ránu v boku po zásahu kopím. Ve středověku se staly ústředním motivem umění, liturgie i poutí. Objevovaly se na erbech, medailích i v modlitebních praktikách.

Teologie jim přisuzuje tři hlavní významy: připomínku Boží lásky k člověku, úplnou oběť pro druhé a cestu k posvěcení skrze utrpení. Pro mystiky byla „přijetí“ Kristových ran vrcholem duchovního života. Znamením naprostého odevzdání a napodobení Spasitele.

Rok 1224. František z Assisi, už těžce nemocný a dva roky před smrtí, odchází na horu La Verna v Toskánsku. V samotě a čtyřicetidenním půstu prožívá hlubokou duchovní krizi. Podle dobových svědectví má vidění serafína – anděla, v jehož tváři poznává ukřižovaného Krista. V extázi se stává účastníkem jeho utrpení a po skončení vidění se mu na těle objevují rány přesně v místech Kristových ran.

Záznamy mluví o ranách na dlaních, nártech a otevřené ráně v boku. Někteří svědci tvrdili, že šlo o skutečné otvory, jiní popisovali vyvýšené „hřeby“. František je až do smrti skrýval a považoval za dar i břemeno. Po jeho smrti bratři i církevní autority tělo prozkoumali a popsali rány, které křesťanská tradice vnímala jako znamení.

Františkův příběh po staletí rozněcoval představivost mystiků i umělců. Stigmata se pevně usadila v lidové i řádové zbožnosti – v modlitbách, písních i obrazech. O jejich významu psal sv. Bonaventura v Legendě maior, zachytil je Giotto i další malíři. Pro katolickou církev byla Františkova stigmata pečetí dokonalého napodobení Krista.

Objevují se zmínky o případech z dřívější doby. Například o dvou mužích v Anglii roku 1222, upálených jako čarodějové, nebo o belgické mystičce Marii z Oignies (1177–1213), o níž některé prameny uvádějí, že si rány působila sama. Skutečný symbolický význam ale fenomén získal až díky Františkovi a jeho kultu.

Po Františkovi přichází dlouhá řada dalších, převážně žen:

Podle církevních komisí musí být rány:

Každý případ se ale zkoumá zvlášť a většina zůstává neuznána, protože nelze vyloučit autosugesci, nemoc nebo jiný původ.

Stigmata se neotiskla jen do teologie, ale i do evropského umění, literatury a kultury. Od středověku až po baroko se objevují na obrazech, freskách i sochách – od Giotta po španělského malíře Matea Cereza. Častým motivem jsou scény ze života sv. Františka z Assisi a sv. Kateřiny se stigmaty na dlaních či v boku, nebo slavný „pochybující Tomáš“, který prstem zkoumá ránu v Kristově boku.

Symbol Kristových ran pronikl i do heraldiky – v erbech, znacích bratrstev pěti ran – a do předmětů lidové zbožnosti, jako jsou medaile, relikvie či růžence. Najdeme ho i v liturgickém umění: ve „zlaté mši“, modlitbách pěti Otčenášů nebo ve výzdobě oltářů. Kulturní odkaz stigmat se objevuje i v literatuře, hudbě a moderním filmu – třeba v thrilleru Stigmata z roku 1999.

V křesťanské tradici jsou stigmata chápána jako znamení naprostého odevzdání, následování Krista a duchovního sjednocení s jeho utrpením. Podle katolického učení nejde o důkaz svatosti, k té je třeba i „hrdinská“ ctnost v každodenním životě a v běžné praxi také potvrzené zázraky. Teprve pak může být člověk prohlášen za svatého. Výjimku tvoří mučedníci, jejich smrt pro víru je sama o sobě pečetí svatosti, která otevírá cestu ke svatořečení bez dalších důkazů.

Z úcty ke stigmatům vznikala bratrstva, zvláštní modlitby (např. korunka ke svatým ranám), pobožnosti i specifické bohoslužby, jako „zlatá mše“. Symbol pěti ran se promítl i do liturgie – při svěcení oltáře se pomazává pět míst, některé kostely mají pět věží či kopulí jako odkaz na Kristovo utrpení.

Lékaři se na stigmata dívají jinak než teologové. Místo zázraku vidí zvláštní reakci těla na extrémní psychické napětí. U lidí s hlubokou vírou, silnou představivostí a sklonem k mystickému prožívání se může stát, že se v místech, kde si představují Kristovy rány, skutečně objeví zarudnutí, škrábnutí nebo dokonce krvácení. Neznamená to nutně podvod, tělo zkrátka reaguje na psychiku.

V některých případech se tyto projevy objevují během silné emoční krize, v extatickém stavu nebo jako nevědomé sebepoškození. Lékaři mluví o tzv. psychogenní purpuře (Gardner-Diamond syndrome), kdy tělo reaguje na vnitřní bolest tak silně, že se na kůži objeví modřiny nebo krvácení, aniž by došlo k vnějšímu poranění. Nervový systém tu funguje jako most mezi duší a tělem. A někdy ten most vede až k ranám, které připomínají stigmata.

Rány italského kapucína Pia z Pietrelciny byly lékařsky sledovány téměř padesát let. Zprávy se lišily – od popisu hlubokých ran bez infekce, přes domněnky o neurotické nekróze, až po tvrzení, že šlo jen o povrchové strupy. Objevila se i obvinění z možného použití chemikálií, ale nikdy se nepodařilo vše jednoznačně prokázat. Skeptici mluví o sebepoškozování, zastánci o nevysvětlitelném jevu.

Zázračné rány na dlaních? Právě to je první věc, kterou vědci zpochybňují. Podle historických záznamů se při ukřižování hřeby zatloukaly do zápěstí – dlaně by váhu těla neunesly. Jenže většina stigmatiků má rány právě tam, kde je známe z obrazů. To podle odborníků naznačuje spíš kulturní než anatomický původ jevu.

Další problém? Nikdy nebyl zaznamenán okamžik vzniku stigmat pod objektivní kontrolou. Vždy jde o svědectví samotného stigmatika nebo jeho okolí. A v několika případech se ukázalo, že šlo o podvod. Třeba u Magdaleny de la Cruz, která se v 16. století přiznala, že si rány způsobila sama.

Církev k fenoménu přistupuje opatrně. Stigmata sama o sobě nejsou důkazem svatosti. Pokud se případ posuzuje, následuje důkladné lékařské i psychologické vyšetření. Z téměř tří set případů mezi lety 1905–1995 jich bylo uznáno jen jedenáct.

Zajímavé je, že většina stigmatiků v historii byly ženy – přes 80 %. Mnohé z nich prožívaly extatické stavy, hluboké ztotožnění s Kristovým utrpením, a stávaly se duchovními autoritami. Jiní je ale podezírali z hysterických projevů nebo hereze.

Veřejnost i média jsou fenoménem fascinovány dodnes. Reportáže, filmy i články rády zdůrazňují nevysvětlitelnost, bolest i extázi. Církevní zdrženlivost tak často kontrastuje se senzacechtivým zájmem. Některé případy – jako otec Pio nebo Therese Neumann – dokonce vedly k masovému kultu.

Pro věřící jsou stigmata znamením Boží přízně, pro skeptiky ukázkou toho, jak víra a mysl dokážou ovlivnit tělo, a pro vědce výzvou k dalšímu zkoumání. Stigmata tak zůstávají mostem mezi vírou, vědou a kulturou.