Kulomet MG 42: Hitlerova pila, která děsila bojiště

Když se na bojištích druhé světové války ozval specifický, vysoký a nepřerušovaný zvuk, spojeneckým vojákům tuhla krev v žilách. Nebylo to typické „ta-ta-ta“, jaké znali ze svých zbraní. Byl to zvuk připomínající trhání silného plátna nebo linolea. Znamenalo to jediné: někde poblíž je postavený Maschinengewehr 42, známý pod děsivou přezdívkou „Hitlerova pila“. Tato zbraň nebyla jen dalším kusem oceli v arzenálu Wehrmachtu. Šlo o technologický i taktický milník, který ovlivnil podobu pěchotního boje a jehož odkaz přetrvává v armádách po celém světě dodnes.

Německo vstoupilo do druhé světové války s kulometem MG 34. Na svou dobu šlo o revoluční zbraň. První skutečně univerzální kulomet, který mohl plnit roli lehké podpůrné zbraně na dvojnožce i těžkého kulometu na trojnožce. Měl však jednu zásadní vadu: byl konstruován s hodinářskou přesností.

MG 34 vyžadoval náročné třískové obrábění a drahé materiály. V mírových podmínkách to byl znak kvality, ale ve válečném pekle se tato preciznost stala přítěží. Jakmile se německá armáda zasekla v blátě a mrazu východní fronty, ukázalo se, že MG 34 je na nečistoty a extrémní podmínky citlivější než bylo žádoucí. V extrémních podmínkách (mrazu, prachu, blátě) vyžadoval pečlivější údržbu než jeho nástupce MG 42. Navíc jeho výroba byla pomalá a nákladná, což si Třetí říše, čelící materiální převaze Spojenců, nemohla dovolit. Bylo potřeba vyvinout zbraň, která bude odolnější, levnější a především rychleji vyrobitelná.

Odpovědí na tyto problémy byl vývoj modelu MG 42. Německé velení udělalo neobvyklý krok, k vývoji nepřizvalo jen klasické zbrojíře, ale i odborníky na technologie hromadné výroby. Klíčovou postavou se stal inženýr Werner Gruner, specialista na lisování a tváření kovů.

Zatímco předchozí kulomety vznikaly náročným soustružením a frézováním z plných ocelových bloků, MG 42 byl navržen jako skládačka z lisovaných plechových dílů. Pouzdro závěru, plášť hlavně i další klíčové komponenty byly vylisovány z ocelového plechu a následně svařeny nebo snýtovány.

Výsledek byl ohromující. Výrobní doba se oproti MG 34 výrazně zkrátila (zhruba na polovinu) a cena byla podstatně nižší než u předchůdce. Zbraň byla navíc robustnější a mnohem odolnější vůči nečistotám, protože volnější tolerance mechanismu umožňovaly funkci i v zabláceném zákopu. Systém uzamykání závěru pomocí válečků byl jednoduchý a spolehlivý.

To, co dělalo z MG 42 legendu, však nebyla jeho cena, ale jeho výkon. Zatímco spojenecké kulomety jako americký Browning nebo britský Bren střílely rychlostí kolem 500 až 600 ran za minutu, MG 42 dokázal chrlit olovo kadencí 1 200 až 1 500 ran za minutu. To je 20 až 25 výstřelů každou sekundu. V praxi se však střílelo krátkými dávkami kvůli přehřívání hlavně.

Při takové rychlosti lidské ucho nedokáže rozlišit jednotlivé výstřely. Zvuk splýval do onoho charakteristického „trhání plátna“, které dalo zbrani její přezdívky – „Hitlerova pila“, „Lamač kostí“ nebo „Hitlerův zip“.

Taková kadence měla drtivý psychologický i fyzický účinek. Voják, který se dostal do palebného vějíře MG 42, měl jen minimální šanci reagovat. Hustota palby byla mimořádná. Vysoká rychlost střelby však přinášela problém s přehříváním. Konstruktéři proto vymysleli geniálně jednoduchý systém výměny hlavně. Na pravé straně pláště byla klapka, kterou obsluha otevřela, a horkou hlaveň jednoduše vysunula ven, zatímco na její místo okamžitě zasunula novou. Zkušená obsluha dokázala výměnu provést velmi rychle, řádově během několika sekund, což umožňovalo vést téměř nepřetržitou palbu.

Německá armáda si byla vědoma potenciálu této zbraně a přizpůsobila jí celou svou pěchotní taktiku. Zatímco v americké nebo britské armádě sloužil kulomet k podpoře střelců z pušek, ve Wehrmachtu to bylo přesně naopak. Kulomet MG 42 byl srdcem jednotky a pěšáci s puškami sloužili k jeho podpoře a ochraně.

Německé pěší družstvo (Gruppe) mělo 10 mužů a těžiště palebné síly bylo v kulometu. Střelec a jeho pomocník byli nejzkušenější vojáci. Pomocník nejen podával pásy, ale také měnil hlavně a nesl náhradní munici. Další členové družstva fungovali jako nosiči střeliva a zajišťovali obranu kulometného hnízda, aby se k němu nepřítel nedostal na dostřel granátu.

V obraně byla tato taktika smrtící. Kulomety byly umisťovány tak, aby se jejich palebná pole překrývala (tzv. křížová palba). Díky relativně nízké hmotnosti (cca 11,5 kg) byl MG 42 mobilní. Obsluha často měnila pozice, čímž vytvářela iluzi, že obránců je mnohem více. Spojenci se brzy naučili, že čelní útok proti postavení MG 42 byl mimořádně riskantní, a snažili se tato hnízda likvidovat dělostřelectvem nebo obchvaty.

Druhá světová válka skončila porážkou nacistického Německa, ale kariéra MG 42 tím rozhodně neskončila. Spojenci byli kvalitou zbraně tak ohromeni, že ji okamžitě začali zkoumat a kopírovat. Američané se pokusili vytvořit vlastní verzi již během války (neúspěšně kvůli chybě při konverzi výkresů na palcové míry), ale později konstrukce MG 42 významně ovlivnila vývoj amerického kulometu M60, zejména v oblasti podávání pásu a některých konstrukčních řešení.

Samotný MG 42 se v poválečném Německu dočkal znovuzrození. Protože původní výrobní plány nebyly kompletní, byly nové výkresy vytvořeny zpětným inženýrstvím z válečných kusů. Zbraň byla upravena pro standardní munici NATO 7,62×51 mm a pod označením MG 3 se stala standardním kulometem Bundeswehru.

Ještě dnes, více než 80 let od svého vzniku, slouží deriváty MG 42 v mnoha armádách světa. Můžeme je vidět na věžích moderních tanků Leopard 2, na obrněných vozidlech nebo v rukou pěchoty od Pákistánu po Norsko. MG 42 tak zůstává technickým fenoménem. Zbraní, která vznikla z tlaku válečné výroby a potřeby zjednodušení, aby se stala jedním z nejefektivnějších a nejobávanějších nástrojů války v historii. Hitlerova pila sice válku nevyhrála, ale její konstrukční genialita přežila i pád Třetí říše.