Lotyšský „řezník“ Viktor Arajs: Nacistický kolaborant, který upaloval lidi zaživa

Viktor Arajs se narodil 13. ledna 1910 ve městě Baldone, které bylo tehdy součástí Ruského impéria. Jeho otec Teodor byl lotyšský kovář, zatímco matka Bertha Anna pocházela ze zámožné rodiny baltských Němců. Otec doma odmítal mluvit německy, což vedlo k častým rodinným konfliktům. První světová válka rodinu poznamenala. Otec byl v roce 1914 odveden do ruské armády a později obviněn ze spolupráce s Němci. Trest zněl deset let na Sibiři. Rodina přišla o střechu nad hlavou během bojů v Pobaltí v lednu 1917. Zpět do Lotyšska se Teodor vrátil přes Čínu, odkud si přivezl novou partnerku, což definitivně rozbilo jeho manželství s Viktorovou matkou. Po rozvodu se Viktor s matkou a mladší sestrou přestěhoval do města Jelgava. Otec byl po druhé světové válce zastřelen Rusy.

Mladý Viktor vyrůstal v chudobě, ale hnala ho nezměrná ctižádost. Po absolvování gymnázia v Jelgavě nastoupil povinnou vojenskou službu u dělostřeleckého pluku lotyšské armády. Poté v roce 1932 nastoupil na právnickou fakultu Lotyšské univerzity v Rize. Zde se stal členem elitního studentského spolku Lettonia, což mu otevíralo dveře do vyšší společnosti. Kvůli finanční tísni však musel studium přerušit a vstoupil do řad policie.

U policie si Arajs rychle vybudoval pověst horlivého a politicky radikalizovaného důstojníka. U policie dosáhl hodnosti poručíka. Jeho ambice se projevily i v osobním životě, když se v roce 1936 oženil se Zelmou Zeibote, dcerou zámožného obchodníka. Věno od jeho ženy mu v roce 1938 umožnilo od policie definitivně odejít a vrátit se na univerzitu, kde v roce 1941, již za sovětské okupace, dokončil právnické vzdělání. Paradoxně složil zkoušky i z marxismu-leninismu, což později svědčilo o jeho oportunismu. Byl ochoten sloužit jakémukoliv režimu, který mu nabídl moc.

Lotyšsko jako samostatný stát zaniklo v červnu 1940 po invazi Rudé armády a 5. srpna 1940 bylo formálně začleněno do Sovětského svazu jako Lotyšská sovětská socialistická republika. Arajs podle vlastní pozdější výpovědi zpočátku věřil v komunistické ideály, ale po sovětských represích a zatýkání svých známých svou víru ztratil a odešel na venkov, kde údajně vytvořil protisovětskou partyzánskou skupinu. Toto tvrzení je ale třeba brát s rezervou. Mohlo posloužit poválečné obhajobě, aby se Arajs distancoval od nálepky sovětského kolaboranta.

Zlom v Arajsově životě nastal v létě 1941, kdy do země vtrhla německá vojska. Mnozí Lotyši je vítali jako osvoboditele. Arajs okamžitě vycítil příležitost. Když Rudá armáda opustila Rigu, podle Arajsova vlastního poválečného líčení 1. července 1941 se skupinou 400–500 mužů zmocnil rižské policejní prefektury užívané NKVD. Historici ale jeho osobní podíl na akci zpochybňují, protože stejného dne se měl poprvé setkat s Franzem Stahleckerem, velitelem Einsatzgruppe A a regionálním velitelem bezpečnostní služby SS (SD).

Toto setkání bylo pro Arajse klíčovým momentem. Zprostředkoval ho jeho spolužák Hans Dressler, který pracoval jako tlumočník. Stahlecker potřeboval místní síly k provádění „špinavé práce“, aby nacisté mohli tvrdit, že pogromy jsou spontánní reakcí místního obyvatelstva na „židovský bolševismus“. Arajs, germánsky vyhlížející a ochotný ke všemu, si okamžitě získal jeho důvěru. Již následujícího dne, 2. července, dostal od Stahleckera svolení zformovat zvláštní policejní jednotku. Tak vzniklo Sonderkommando Arajs.

Dne 4. července 1941 vyšel v novinách Tēvija inzerát vyzývající „vlastenecké Lotyše“ k nástupu do bezpečnostní skupiny. Inzerát však měl jen slabou odezvu. Arajs proto spoléhal hlavně na kontakty z univerzity a na muže z rozpuštěné lotyšské armády. Jádro jednotky tak tvořili členové Arajsova studentského spolku, policisté, vojáci, ale i obyčejní kriminálníci a studenti toužící po moci a majetku. Z původních několika stovek mužů se jednotka rozrostla na 1 500 členů. Jejich poznávacím znamením se staly modré autobusy, kterými křižovali Lotyšsko a rozsévali smrt.

Arajsovo komando neztrácelo čas. Hned v prvních dnech července 1941 rozpoutalo v Rize peklo. Dne 3. července 1941 dostal Arajs rozkaz zatknout všechny práceschopné židovské muže. Celkem jich bylo zadrženo 6 000 a umístěno do Ústřední věznice v Rize. Podle svědků se Arajs osobně podílel na vymáhání peněz od zatčených pod hrozbou popravy. Kdo nezaplatil, byl zastřelen na místě.

Jedním z nejotřesnějších činů bylo vypálení Velké chorální synagogy v Gogolově ulici dne 4. července. Arajsovi muži do budovy nahnali až 300 Židů (převážně žen, dětí a starců) a zamkli vchody. Poté budovu zapálili a okny dovnitř házeli granáty. Lidé uvěznění uvnitř uhořeli zaživa. Němci si tuto hrůznou scénu natáčeli do svých týdeníků jako důkaz „hněvu lidu“.

Podobný osud potkal synagogu na ulici Stabu, kde operoval Arajsův pobočník, letec Herbert Cukurs. Svědci popisovali zoufalý křik obětí, které se snažily uniknout plamenům, zatímco je Cukurs a jeho kumpáni stříleli.

Teror však nekončil u vypalování budov. Zatčení Židé byli vláčeni do ústřední věznice nebo na policejní ředitelství, kde docházelo k systematickému násilí. Ženy byly hromadně znásilňovány, často před zraky svých rodin. Muži byli ponižováni, nuceni tančit na sovětské písně nebo jim byly vytrhávány vousy. Během léta 1941 komando pravidelně vyjíždělo do lesa Bikernieki, kde postřílelo tisíce lidí. Arajs a jeho muži čistili vesnici po vesnici, dokud nemohli nahlásit, že daná oblast je Judenfrei – bez Židů.

Koncem července 1941 bylo Arajsovo komando poprvé nasazeno mimo Rigu. Ve dnech 24. a 25. července přijelo do přístavního města Liepāja, aby na žádost místního německého námořního velení provedlo popravu přibližně 910 židovských mužů. Šlo o první z řady masakrů, které komando v následujících měsících a letech provádělo po celém Lotyšsku i mimo něj.

Na přelomu listopadu a prosince 1941 se nacisté rozhodli zlikvidovat většinu obyvatel nově zřízeného rižského ghetta, aby uvolnili místo pro Židy deportované z Německa. Operaci velel SS-Obergruppenführer Friedrich Jeckeln, ale Arajsovi muži byli nepostradatelnými vykonavateli.

Během dvou akcí, 30. listopadu a 8. prosince, bylo v lese Rumbula zavražděno přibližně 25 000 lidí. Arajsovo komando mělo za úkol vyhánět lidi z domovů v ghettu, řadit je do zástupů a hlídat je na cestě k popravišti. Ti, kteří nemohli jít nebo kladli odpor, byli zastřeleni přímo na ulici nebo v domech.

V lese musely oběti odevzdat cennosti a svléknout se do naha v mrazivém počasí. Poté byly nahnány do jam, kde si musely lehnout na těla již zastřelených (Jeckelnův systém „sardinek“). Ačkoliv samotnou střelbu prováděli němečtí vojáci SD z Jeckelnovy osobní stráže, Arajsovi muži zajišťovali organizaci masové vraždy a doráželi přeživší. Sám Viktor Arajs byl na místě přítomen, dohlížel na průběh akce. Podle svědků byl opilý a vykřikoval hesla o nutnosti prolévat židovskou krev. Po masakru jeho muži nakládali ukradený majetek obětí na nákladní vozy a odváželi ho do Rigy. 8. prosince 1941 Arajs a jeho muži zavraždili také děti v nemocnici rižského ghetta.

Když bylo Lotyšsko prohlášeno za „vyčištěné“ od Židů (z předválečných 95 000 přežil jen zlomek), nacisté našli pro Arajsovo komando nové využití. V roce 1942 byla jednotka převelena do Běloruska a Ruska k boji proti partyzánům. Pod tímto pojmem se však často skrývalo vyhlazování celých vesnic podezřelých z podpory odboje.

Arajsovi muži zde uplatňovali stejnou brutalitu jako v Rize. Vypalovali vesnice, znásilňovali ženy a vraždili civilisty. Za své „zásluhy“ byl Arajs v roce 1943 povýšen na SS-Sturmbannführera a 1. července 1943 obdržel Válečný záslužný kříž II. třídy s meči. V říjnu 1943 byl jmenován velitelem 4. lotyšského bezpečnostního praporu a koncem téhož roku byl v boji zraněn. 31. prosince 1943 obdržel Železný kříž II. třídy. Jednotka pod jeho velením sloužila také jako stráž v koncentračním táboře Salaspils u Rigy, kam byli mimo jiné umísťováni civilisté zajatí během protipartyzánské operace Zimní kouzlo. Později byla jeho jednotka včleněna do Lotyšské legie SS. Od 23. února do 2. března 1945 velel 1. praporu 34. granátnického pluku 15. lotyšské Waffen-SS divize. Kvůli vojenské nekompetenci byl z velení odvolán. Konec války zastihl Arajse v Dánsku, kde se dozvěděl o německé kapitulaci.

Po kapitulaci Německa v květnu 1945 se Arajsovi podařilo zmizet v chaosu poválečné Evropy. Spálil své dokumenty, zbavil se uniformy a vydával se za řadového vojáka. Ocitl se v britské okupační zóně, kde proti němu bylo vedeno vyšetřování kvůli vraždám v rižském ghettu, a byl internován v britském zajateckém táboře až do roku 1949. Po propuštění pracoval jako řidič pro britskou vojenskou správu. Sám později tvrdil, že ho britské úřady viny zprostily, ve skutečnosti ale jeho případ nikdy formálně neuzavřely a v říjnu 1949 na něj hamburský soud vydal zatykač. Arajsovi se podařilo zmizet.

Arajs přijal identitu Viktora Zeibota (vydával se za bratra své manželky) a v roce 1950 se usadil v západním Německu. Paradoxně, zatímco po něm pátraly úřady po celém světě, on žil desítky let poklidným životem ve Frankfurtu nad Mohanem, kde pracoval jako sazeč v tiskárně Neue Press. Podařilo se mu dokonce získat pas od lotyšského exilového velvyslanectví v Londýně.

Spravedlnost ho dohnala až v roce 1975. Osudným se mu stalo náhodné setkání s bývalým členem jeho komanda Janisem Zirnisem, který ho poznal a nahlásil úřadům. Německá policie Arajse zatkla 10. července 1975. Zpočátku odmítal přiznat svou totožnost, pod tíhou důkazů se ale nakonec přiznal. Dlouhá léta se mu dařilo unikat, zatímco stovky jeho podřízených byly v Sovětském svazu odsouzeny a mnozí popraveni.

Soudní proces s Viktorem Arajsem začal v roce 1976 v Hamburku. Arajs se snažil svou vinu bagatelizovat, tvrdil, že pouze plnil rozkazy a že o masovém vraždění nevěděl nebo že byl k němu donucen. Svědectví přeživších však byla zdrcující.

Jedním z klíčových svědků byla Zelma Shepshelovitz, žena, kterou Arajs během války brutálně znásilnil. Její výpověď, spolu s výpověďmi dalších svědků a dochovanými dokumenty, nenechala soud na pochybách. Dne 21. prosince 1979 byl Viktor Arajs shledán vinným z podílu na vraždě 13 000 lidí a odsouzen k doživotnímu vězení.

Zbytek života strávil ve věznici v Kasselu, část v izolaci. Zemřel 13. ledna 1988, přesně v den svých 78. narozenin, na infarkt.

Na motivy jeho procesu vznikla v Lotyšsku divadelní hra Nebiju. Nezinu. Neatceros. („Neudělal jsem. Nevím. Nepamatuji si.“) – podle slov, kterými se Arajs u soudu hájil.