Mezi skalpelem a šílenstvím: John Hunter, temný génius moderní chirurgie

Londýn osmnáctého století byl místem ostrých kontrastů. Zatímco v salonech debatovali osvícenci o filozofii a umění, v temných uličkách bujela kriminalita a špína. Nikdo tuto dualitu neztělesňoval lépe než John Hunter. Pro jedny byl váženým členem Královské společnosti a chirurgem krále Jiřího III., pro jiné bezcitným monstrem, které se neštítilo ničeho, aby ukojilo svou zvrácenou zvědavost.

Hunter, často nazývaný otcem moderní chirurgie, posunul medicínu o mílové kroky vpřed. Jeho metody však byly natolik kontroverzní, že by v dnešní době skončil okamžitě za mřížemi. Byl to muž, který ve dne operoval premiéry a v noci vykupoval mrtvoly od pochybných existencí. Jeho životní příběh je fascinující cestou po tenké hranici mezi genialitou a šílenstvím.

John Hunter se narodil 13. února 1728 na farmě Long Calderwood nedaleko skotského Glasgow jako desáté dítě v rodině. Jeho start do života nenaznačoval, že by se měl stát jedním z nejvzdělanějších mužů své doby. Ve škole nevynikal, čtení a psaní mu dělalo potíže a mnohem raději se toulal skotskou přírodou, kde pozoroval chování zvířat. Tato raná fascinace přírodou se později stala základním kamenem jeho vědecké kariéry.

Zlom nastal v roce 1748, kdy se dvacetiletý John rozhodl následovat svého staršího bratra Williama do Londýna. William Hunter byl v té době již uznávaným porodníkem a vedl anatomickou školu. John, ač bez formálního vzdělání, se ukázal být mimořádně zručným v pitevně. Jeho schopnost preparovat jemné tkáně a neúnavná pracovitost z něj brzy udělaly bratrova nepostradatelného asistenta.

Pod vedením Williama a dalších významných chirurgů té doby, jako byli William Cheselden a Percivall Pott, získal John znalosti, které mu chyběly z knih. V nemocnici svatého Bartoloměje a později v nemocnici svatého Jiří se z něj stal chirurg, jehož hvězda strmě stoupala. Z negramotného chlapce ze skotské vysočiny se vypracoval na muže, který měl brzy léčit nejvýznamnější osobnosti britského impéria, včetně ekonoma Adama Smithe, malíře Thomase Gainsborougha či premiéra Williama Pitta mladšího.

Hunterův přístup k medicíně byl na svou dobu revoluční. Odmítal slepé následování starých dogmat a knih. Jeho krédem, které vštěpoval i svému žákovi a pozdějšímu objeviteli očkování Edwardu Jennerovi, bylo: „Proč přemýšlet? Proč nezkusit experiment?“

Tento empirický přístup vedl k desítkám objevů. Hunter jako první popsal fungování lymfatického systému, objasnil funkci čichového nervu a detailně zmapoval vývoj kostí a zubů. Jeho klasifikace chrupu a poznatky o transplantaci zubů (které zkoušel i na lidech) položily základy moderní stomatologie.

V chirurgii zavedl postupy, které zachraňovaly životy. Byl průkopníkem v léčbě aneuryzmatu (výdutě) podkolenní tepny. Místo tehdy běžné amputace končetiny, která často končila smrtí pacienta, vyvinul metodu podvázání tepny ve zdravé části (v tzv. Hunterově kanálu), což umožnilo tělu vytvořit si vedlejší krevní oběh a zachránit nohu.

Jeho zájem o „zvířecí ekonomii“ (vnitřní fungování organismu) byl bezbřehý. Zkoumal vše od včelích vaječníků po anatomii velryb. Byl jedním z prvních, kdo pochopil, že zánět není nemoc sama o sobě, ale obranná reakce těla. Jeho práce o střelných poraněních, založená na zkušenostech vojenského chirurga během sedmileté války, změnila způsob, jakým armáda ošetřovala raněné vojáky. Hunter dokázal, že ne každá rána se musí okamžitě rozšiřovat řezem, a prosazoval konzervativnější přístup k hojení.

Hunterova touha po vědění však neznala hranic a často překračovala meze toho, co by i v 18. století bylo považováno za normální. Aby pochopil fungování živých organismů, neváhal provádět experimenty, které dnes působí jako z hororu.

Jedním z nejznámějších (ačkoliv historiky stále debatovaných) příběhů je jeho experiment s pohlavními chorobami. V té době se věřilo, že kapavka a syfilis jsou projevy téže nemoci. Hunter se rozhodl tuto teorii ověřit tím, že si údajně naočkoval hnis od nakaženého pacienta přímo do svého penisu. Protože měl pacient pravděpodobně obě choroby, Hunter se nakazil oběma, což ho vedlo k mylnému závěru, že jde o jednu nemoc. Tento omyl sice na čas zbrzdil výzkum venerických chorob, ale demonstruje Hunterovu ochotu obětovat pro vědu i vlastní zdraví.

Jeho zvědavost se nezastavila ani před chuťovými pohárky. Hunter byl známý tím, že své vzorky nejen zkoumal zrakem a hmatem, ale také je ochutnával. Do úst vložil například lidské žaludeční šťávy, aby popsal jejich kyselost, nebo mužské semeno, o kterém prohlásil, že na jazyku vyvolává pocit tepla podobný koření. Vrcholem těchto bizarních degustací byl moment, kdy se mu do rukou dostala egyptská mumie. Hunter neváhal, kus starověkého těla odřízl a snědl, aby zjistil, jak chutná tisíce let stará tkáň.

Aby mohl Hunter provádět své výzkumy a vyučovat studenty, potřeboval neustálý přísun těl. V 18. století však bylo legálně možné pitvat pouze těla popravených vrahů, což ani zdaleka nepokrývalo poptávku. Zde začíná nejtemnější kapitola Hunterova života.

Jeho dům na Leicester Square měl dvě tváře. Předním vchodem vcházeli aristokraté a pacienti z vyšší společnosti. Zadní vchod, vedoucí do temné uličky, však sloužil úplně jinému účelu. V noci k němu přijížděly vozy naložené pytli, v nichž se ukrývala čerstvě vykopaná těla. Hunter se stal jedním z největších odběratelů tzv. „vzkříšenců“ (resurrection men) – gangů vykradačů hrobů.

Hunterova poptávka po tělech byla tak obrovská, že zásadním způsobem pokřivila trh. Byl ochoten platit horentní sumy, což vyhnalo cenu mrtvoly ze dvou liber až na šestnáct. Spolu se svým bratrem Williamem údajně dohlížel na pitvu více než dvou tisíc těl. Nezajímal se o to, odkud těla pocházejí, ani o žal pozůstalých, kterým ráno u hrobu chyběl nebožtík. Pro Huntera bylo lidské tělo jen souborem mechanických součástek, které je třeba rozebrat a pochopit.

Pravděpodobně nejmorbidnějším příkladem Hunterovy sběratelské vášně byl hon na Charlese Byrna, známého jako „Irský obr“. Byrne měřil úctyhodných 231 centimetrů a v Londýně se živil jako živá atrakce. Hunter, fascinovaný anomáliemi růstu, po obrovi zatoužil – ne však jako po pacientovi, ale jako po exponátu.

Byrne o Hunterově zájmu věděl a myšlenka, že by po smrti skončil pod jeho skalpelem, ho děsila k smrti. Když onemocněl tuberkulózou a cítil, že se blíží konec, zaplatil přátelům, aby jeho tělo po smrti vložili do olověné rakve a pohřbili ho do moře, kam na něj chirurgové nedosáhnou.

Hunter se však nenechal odradit. Jakmile Byrne v červnu 1783 zemřel, rozjel chirurg svou akci. Zatímco přátelé obra popíjeli v hostinci cestou k moři, Hunterovi agenti podplatili pohřební zřízence obrovskou sumou 500 liber (což by dnes odpovídalo desítkám tisíc liber). Rakev byla otevřena, tělo vyjmuto a nahrazeno dlažebními kostkami.

Zatímco prázdná rakev klesala ke dnu moře, Byrnovo tělo putovalo v Hunterově kočáře do jeho laboratoře. Aby zahladil stopy a rychle získal kostru, Hunter tělo nerozřezal běžným způsobem. Místo toho obrovu mrtvolu naporcoval a uvařil ve velkém měděném kotli, dokud se maso neoddělilo od kostí. Kostra Charlese Byrna se stala korunním klenotem Hunterova muzea, kde je vystavena dodnes – navzdory Byrnovu poslednímu přání.

John Hunter zemřel v roce 1793 tak, jak žil – uprostřed konfliktu. Během hádky s kolegy v nemocnici svatého Jiří utrpěl infarkt a zhroutil se. Zanechal po sobě obrovské dědictví: tisíce preparátů, revoluční chirurgické postupy a žáky, kteří dále šířili jeho učení. Jeho muzeum, spravované Královskou kolejí chirurgů, obsahuje dodnes tisíce vzorků a je svědectvím jeho neuvěřitelného záběru.

Jeho odkaz má však i svou stinnou stránku. Hunter byl prototypem vědce, který v honbě za poznáním odhodil morální zábrany. Právě tato dualita – vážený doktor ve dne a společník vykradačů hrobů v noci – údajně inspirovala Roberta Louise Stevensona k napsání slavné novely Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda. Dokonce i dispozice Hunterova domu, s reprezentativním průčelím a temným zadním vchodem pro nelegální zásilky, přesně odpovídá popisu domu doktora Jekylla v knize.

John Hunter zůstává jednou z nejkomplexnějších postav historie medicíny. Byl géniem, který zachránil nespočet životů a posunul chápání lidského těla na novou úroveň. Zároveň byl ale mužem, jehož ruce byly potřísněny nejen krví pacientů, ale i špínou hřbitovní hlíny a morálních kompromisů. Jeho příběh nám připomíná, že cesta k vědeckému pokroku je někdy dlážděna velmi temnými úmysly.