Netvor v čele tajné policie: Krvavá stopa Lavrentije Beriji v dějinách SSSR

Jako šéf obávané NKVD a později ministr vnitra se stal symbolem policejního státu, kde lidský život neměl žádnou cenu. Přestože se po smrti svého pána pokusil o nečekané reformy, historie si jej pamatuje především jako „Stalinova řezníka“, sexuálního predátora a architekta masových deportací. Jeho životní dráha je dokonalou ukázkou toho, jak totalitní systém požírá své vlastní tvůrce.

Lavrentij Berija se narodil 29. března 1899 v chudé rolnické rodině v abcházské vesnici Mercheuli. Etnicky patřil k Mingrelům, gruzínské subetnické skupině, což později hrálo roli v jeho politických bojích. Jeho cesta k moci nezačala v semináři jako u Stalina, ale na technických školách. Po studiu v Suchumi nastoupil na polytechniku v Baku, kde se v roce 1915 zapojil do marxistického kroužku.

Bouřlivý rok 1917 jej zastihl jako osmnáctiletého mladíka. Později tvrdil, že do bolševické strany vstoupil již tehdy. Jeho raná kariéra však obsahovala temná místa, která se později stala municí pro jeho nepřátele. V době, kdy v Rusku zuřila občanská válka a Baku se v rychlém sledu ocitalo v rukou různých mocností a místních režimů, pracoval Berija v roce 1919 v kontrarozvědce musavatistické vlády v Ázerbájdžánu. Ačkoliv později tvrdil, že tam působil jako bolševický špion, tento „hřích“ spolupráce s nepřáteli revoluce nad ním visel jako Damoklův meč po celý život.

Po obsazení Kavkazu Rudou armádou v roce 1920 se Berija zapojil do ilegální práce v Gruzii, byl zatčen menševickou vládou a nakonec vypovězen. Jeho schopnost přežít v chaosu a navazovat kontakty v prostředí tajných služeb však brzy přinesla ovoce. Místo architektury, kterou chtěl studovat, si vybral kariéru v Čece – politické policii nového režimu.

Rokem 1921 začala Berijova strmá kariéra v bezpečnostních složkách. Nejprve působil v Ázerbájdžánu pod vedením Mira Džafara Bagirova, s nímž vytvořil pevné spojenectví, které vydrželo desítky let. Brzy byl však převelen do rodné Gruzie, kde se stal náměstkem šéfa Čeky.

Byl mistrem intrik a budování osobních sítí loajality. V Gruzii kolem sebe shromáždil skupinu oddaných spolupracovníků, která vešla do dějin jako tzv. „Berijova banda“. Patřili do ní lidé jako Vsevolod Merkulov, Vladimir Děkanozov či Bogdan Kobulov. Tito muži, často bez skrupulí a s krví na rukou, tvořili páteř jeho moci a později jej následovali až do Moskvy.

Klíčem k Berijovu vzestupu však byla jeho schopnost vetřít se do přízně Josifa Stalina. Pravidelně navštěvoval diktátora v jeho letním sídle v Gagře, mluvil s ním rodnou gruzínštinou a pečoval o Stalinovu matku. Aby si upevnil pozici, neváhal přepsat historii. Vydal knihu K dějinám bolševických organisací v Zakavkazsku, v níž hrubě zfalšoval dějiny strany tak, aby Stalin vypadal jako jediný hrdina revolučního hnutí na Kavkaze.

Tato patolízalská strategie fungovala. V roce 1931 se Berija stal prvním tajemníkem komunistické strany Gruzie a o rok později ovládl celé Zakavkazsko. Svou moc upevňoval brutální likvidací staré gardy bolševiků a všech, kdo by mohli ohrozit jeho nebo Stalinovo postavení.

Když byl 1. prosince 1934 zavražděn Sergej Kirov, začalo v SSSR období velkého teroru. Berija v té době ještě působil na Kavkaze, ale jeho vliv rostl. Čistky v letech 1936–1938 přežil díky své obratnosti a ochraně Stalina, zatímco mnozí jeho kolegové a rivalové končili na popravištích.

Zlom nastal v roce 1938. Tehdejší šéf NKVD Nikolaj Ježov, který provedl nejkrvavější část čistek, se stal pro Stalina nepohodlným. Ježov se pokusil Beriju zlikvidovat, ale ten, varován svými lidmi, se přesunul do Moskvy, kde získal Stalinovu podporu. V listopadu 1938 Berija nahradil Ježova v čele NKVD.

Nástup Beriji byl zpočátku vnímán jako úleva. Pod jeho vedením byl chaotický „Velký teror“ postupně utlumen, propustil část vězňů a zlikvidoval Ježovovy lidi („čistka čističů“). Nešlo však o humanismus, ale o efektivitu. Berija transformoval NKVD v dokonale fungující stroj na represi a otrockou práci. Gulagy pod jeho vedením přestaly být jen místem likvidace a staly se klíčovou součástí sovětské ekonomiky. Vězni byli využíváni na stavbách, v dolech a v průmyslu s cynickou precizností.

Během Velké vlastenecké války se Berija stal jedním z nejmocnějších mužů SSSR. Byl členem Státního výboru obrany (GKO) a měl na starosti nejen vnitřní bezpečnost, ale i výrobu zbraní a evakuaci průmyslu na východ. Jeho organizační schopnosti byly nesporné, ale byly vykoupeny nepředstavitelným utrpením.

Jedním z nejtemnějších bodů jeho kariéry byl masakr v Katyni. V roce 1940 to byl právě Berija, kdo Stalinovi navrhl likvidaci polských důstojníků a inteligence zajatých po dělení Polska. V dopise politbyru označil tyto lidi za „nenapravitelné nepřátele sovětské moci“. Výsledkem byla poprava více než 22 000 Poláků v Katyni, Charkově a Tveru.

Ještě obludnější rozměry nabyla jeho činnost v roce 1944. Berija osobně dohlížel na deportace celých národů obviněných z kolaborace s nacisty. Čečenci, Ingušové, Krymští Tataři, Balkaři a další byli během několika dní nahnáni do dobytčích vagonů a vyvezeni do Střední Asie a na Sibiř. Operace byly provedeny s brutální efektivitou. Tisíce lidí zemřely během transportu zimou a hladem. V roce 1945 byl jmenován maršálem Sovětského svazu, mimo jiné za svou roli ve válečném řízení a bezpečnostním aparátu.

Po skončení války svěřil Stalin Berijovi úkol, na kterém záviselo postavení SSSR jako supervelmoci – vývoj atomové bomby. Berija se stal předsedou Zvláštního výboru a s bezohlednou energií mobilizoval zdroje celé země.

Vytvořil systém „šarašek“ – vězeňských laboratoří, kde pracovali zatčení vědci, a pro těžbu uranu využíval otrockou práci vězňů Gulagu. Díky kombinaci špionáže, vlastního sovětského výzkumu a obrovského tlaku na vědecké kapacity země se podařilo otestovat první sovětskou atomovou bombu již v roce 1949. Berija prokázal, že je schopen manažersky zvládnout i technicky nejsložitější projekty, pokud má k dispozici neomezenou moc a lidské zdroje.

Přesto se jeho pozice ke konci Stalinova života začala otřásat. Stalin, stále více posedlý paranoiou, začal útočit na Berijovy spojence. „Mingrelský případ“ v roce 1951 byl přímým útokem na Berijovu mocenskou základnu v Gruzii. Vzestup antisemitismu a „spiknutí lékařů“ naznačovaly, že se chystá další velká čistka, jejíž obětí se měl pravděpodobně stát i samotný Berija.

Když 5. března 1953 Stalin zemřel, Berija se okamžitě chopil iniciativy. Vytvořil triumvirát s Georgijem Malenkovem a Vjačeslavem Molotovem, přičemž fakticky držel v rukou největší moc díky kontrole nad sloučeným ministerstvem vnitra a státní bezpečnosti.

V následujících sto dnech Berija šokoval své kolegy i svět sérií reforem, které popíraly jeho dosavadní pověst. Zastavil „spiknutí lékařů“ a přiznal, že důkazy byly vynuceny mučením. Vyhlásil rozsáhlou amnestii, která propustila z táborů přes milion vězňů. Prosazoval zmírnění rusifikace v neruských republikách a dokonce navrhoval sjednocení Německa jako neutrálního státu výměnou za ekonomickou pomoc.

Historici se dodnes přou, co bylo motivem těchto kroků. Nešlo o náhlý záchvat humanismu, ale o chladný pragmatismus. Berija si uvědomoval, že systém je ekonomicky neudržitelný a hrozí zhroucením. Chtěl si také získat popularitu a vybudovat si pozici jediného vůdce. Jeho radikalismus však vyděsil ostatní členy vedení, zejména Nikitu Chruščova.

Osudným se Berijovi stalo povstání ve Východním Berlíně v červnu 1953. Jeho kolegové to využili jako vítanou záminku k útoku proti němu a jako důkaz, že jeho politika může ohrozit stabilitu sovětského bloku. Nikita Chruščov, který se obával o vlastní život, zorganizoval proti Berijovi spiknutí. Podařilo se mu na svou stranu získat Malenkova i klíčové postavy armády, včetně maršála Žukova, který Beriju nenáviděl.

Dne 26. června 1953 byl Berija během zasedání prezidia v Kremlu zatčen skupinou generálů vedenou Žukovem. Byl tajně vyveden a uvězněn v bunkru štábu moskevského vojenského okruhu.

Následoval tajný proces, který byl spíše fraškou. Berija nebyl souzen za své skutečné zločiny – masové vraždy a deportace – protože na těch se podíleli i jeho soudci. Místo toho byl obviněn ze špionáže pro Británii, snahy o obnovu kapitalismu a morálního úpadku. Rozsudek byl předem daný.

Dne 23. prosince 1953 byl Lavrentij Berija spolu se svými nejbližšími spolupracovníky zastřelen. Podle některých, dodnes ne zcela ověřených svědectví před smrtí prosil na kolenou o milost, dokud mu nebyl do úst nacpán roubík. Jeho tělo bylo spáleno a popel rozprášen, aby po něm nezbyla ani stopa.

Málo jmen v dějinách 20. století vyvolává takovou směs strachu a odporu jako Lavrentij Berija. Stalin mu s despektem přezdíval „náš Himmler“ a v soukromí o něm hovořil jako o sexuálním maniakovi v galoších. Právě jeho sexuální predátorství je další děsivou kapitolou jeho života. Berija zneužíval svou moc k únosům a znásilňování žen a dívek v Moskvě. Seznamy jeho obětí, nalezené po jeho zatčení, obsahovaly desítky jmen.

Jeho odkaz je však složitější než jen obraz sadistického monstra. Byl to vysoce inteligentní technokrat zla, který dokázal řídit jaderný program Sovětského svazu i proměnit systém gulagů v efektivní nástroj sovětské ekonomiky. Jeho krátký pokus o předčasnou reformu systému v roce 1953 naznačuje, že chápal nutnost změn dříve než Chruščov, ačkoliv jeho motivací byla pouze moc.

Jeho pád měl však i širší důsledky. Likvidace Beriji znamenala konec éry, v níž bezpečnostní aparát stál nad stranou a mohl rozhodovat o osudu státu. V následujících letech byla tajná policie pevně podřízena stranickému vedení, což se stalo jedním ze základních pilířů stability sovětského režimu až do jeho rozpadu.

Pro miliony lidí – rodiny popravených v Katyni, vyhnané národy Kavkazu, vězně v gulazích i znásilněné ženy – však zůstává ztělesněním absolutního zla. Berija byl netvorem, kterého stvořil systém, jemuž věrně sloužil, a který ho nakonec, když se stal příliš nebezpečným, sám pohltil. Jeho konec byl krvavou tečkou za érou stalinismu, ačkoliv stín, který vrhl na dějiny Sovětského svazu, nezmizel dodnes.