OA vz. 27: Mezník ve vývoji československých obrněných automobilů

Mladá Československá republika se po vzniku v roce 1918 musela vypořádat s mnoha úkoly – od konsolidace státních hranic až po vybudování vlastní armády. Mezi priority patřilo i pořízení moderní techniky pro útočnou vozbu. Obrněný automobil vz. 27 představoval významný krok ve vývoji domácích obrněných vozidel a stal se důležitou součástí československé útočné vozby meziválečného období. Jeho cesta od prototypu k bojovému nasazení však byla dlouhá a komplikovaná.

Krátce po vzniku Československa měla armáda ve výzbroji pouze šest stálých obrněných vlaků a patnáct pancéřových automobilů, z nichž první dva (typu Lancia I.Z.) přivezli legionáři z Itálie. Vzhledem k neuspokojivé situaci na jižním Slovensku však rychle vyvstala potřeba pořídit více obrněných vozidel.

V roce 1920 vyrobily Škodovy závody dvanáct obrněných vozů na podvozku italského nákladního automobilu Fiat 18 BL pod označením Fiat–Torino. Konstrukce však nebyla zdařilá – maximální rychlost dosahovala pouhých 15 km/h, příliš těžká karoserie a slabý motor způsobovaly četné poruchy. O rok později vznikl prototyp Praga L na podvozku stejnojmenného nákladního vozu, ovšem ani ten nesplňoval armádní představy.

Skutečný průlom přišel až s rozhodnutím škodováckých konstruktérů (Nekoksa, Boháč, Augusta, Vágner) vyvinout zcela nové, specializované šasi. V roce 1923 spatřily světlo světa dva prototypy PA-I s revoluční koncepcí – speciální podvozek s pohonem a řízením obou náprav umožňoval jízdu vpřed i vzad bez nutnosti otáčení. Dvojice PA-I byla zakoupena za více než 2 miliony korun, ale armáda měla řadu výhrad: malý bojový prostor, nedokonalé chlazení, vysoká silueta a nedostatečná stabilita.

Reakcí byl typ PA-II, přezdívaný „Želva“, charakteristický oblými pancéřovými plechy a čtyřmi diagonálně rozmístěnými kulomety v pevné věžové nástavbě. Vyrobeno bylo dvanáct kusů, ovšem výroba zaoblené karoserie byla mimořádně nákladná a složitá. Konstruktéři proto okamžitě začali pracovat na novém projektu PA-III, který měl být menší, pohyblivější a především levnější. Vznikla řada dřevěných maket v měřítku 1:1, ze kterých armádní komise vybrala nejvhodnější model.

V roce 1925 MNO objednalo dvanáct podvozků pro PA-III. Práce na prototypu se rozeběhly v lednu 1926 a první jízdní zkoušky započaly v srpnu téhož roku. Po náročných zkouškách byl prototyp v prosinci 1927 předveden výzbrojní komisi, která doporučila zavedení vozidla do výzbroje pod označením Obrněný automobil vzor 27.

Podvozek OA vz. 27 navazoval na osvědčená řešení typů PA-I a PA-II. Na rámu z 6 mm silného lisovaného plechu byly připevněny dvě nápravy odpružené poloeliptickými péry s hydraulickými tlumiči Houdaille. Pohon zajišťoval řadový čtyřválcový benzínový motor o objemu 5,7 litru a výkonu 60 HP při 1400 ot./min, doplněný karburátorem Zenith T.D. a elektrickým spouštěčem Bosch.

Specifickým znakem vozidla bylo oboustranné řízení. Vozidlo mělo dvě řidičská stanoviště (obě pravostranná), vybavená klasickým uspořádáním pedálů (spojka, brzda, plyn). Speciální převodová skříň umožňovala řazení čtyř rychlostí vpřed i vzad. Změna směru jízdy se prováděla pomocí směrových pák ovládajících blokovací zařízení řízených kol. Řidič podle směru jízdy zablokoval „zadní“ poháněnou nápravu, zatímco „přední“ nepoháněná náprava sloužila k řízení.

Toto řešení bylo výhodné na úzkých komunikacích, kde by se těžký obrněný automobil obtížně otáčel. Pro bojové nasazení byly montovány polopružné pryžové obruče Fulda, k výcviku se používaly pneumatiky Goodyear. Maximální rychlost dosahovala 35 km/h na rovné silnici a 25 km/h na polní cestě, akční rádius 200–250 km.

Pancéřové plechy pro karoserii dodávala Poldina huť v Kladně, která zde získala cenné zkušenosti, jež později zúročila při výrobě pancéřování pro československé tanky. Vitální části brnění byly z plechů 5,5 mm silných, méně zranitelná místa pak z plechů 3 mm. Dle dobového zápisu byly plechy o síle 5,5 mm odolné proti střelbě z pušky Mauser vz. 98 na vzdálenost 150 m.

Karoserie se skládala ze dvou částí. Spodní byla pevně spojena s podvozkem, zatímco vrchní (nesoucí otočnou věž) bylo možné sejmout. Cena sady plechů pro jeden vůz činila 288 000 Kč, tedy téměř polovinu konečné ceny vozidla. Věž měla kuželovitý tvar sražený v horní části čtyřmi šikmými rovinami, otáčela se ručně v kuličkovém ložisku a bylo možné ji v jakékoliv poloze zajistit. Při údržbě bylo možné celou vrchní část karoserie zvednout pomocí čtyř háků na horním pancíři.

Hlavní výzbroj OA vz. 27 tvořily tři těžké vodou chlazené kulomety vz. 7/24 ráže 7,92 mm. Dva byly umístěny v kulových lafetách – jeden v otočné věži, druhý v přístavku vrchní části karoserie. Třetí kulomet byl záložní a v případě potřeby mohl být nasazen mimo vozidlo.

Kulová lafeta umožňovala střelbu z věžového kulometu pod elevací 54° a depresí 30°, s odměrem 25° na každou stranu bez nutnosti otáčet věží – tu bylo možné otáčet o plných 360°. Chladič zbraně chránil dvoudílný pancéřový kryt. Kulomety byly vybaveny optickými zaměřovači s trojnásobným zvětšením. Konstrukčně vycházely z tankových zaměřovačů vyvíjených ve Škodovce. Optické zaměřovače patřily k významným inovacím a v praxi se osvědčily jako velmi přesné.

Pětičlenná osádka měla v bojovém prostoru poměrně stísněné podmínky. Velitel vozu sloužil zároveň jako střelec z věžového kulometu. Pro oba kulomety bylo vezeno celkem 6 250 nábojů v muničních schránkách umístěných v podlaze a pod sedadly řidičů. K pozorování okolí sloužila šestice průzorů ve věži, dvojice průzorů ve směru jízdy u řidičů a další dva průzory u druhé kulové lafety – všechny chráněné bezpečnostními skly Triplex. Hlavním osvětlovacím prvkem byl reflektor Scintilla v otočné věži, chráněný pancéřovou koulí.

Montáž sériových OA vz. 27 se rozeběhla počátkem roku 1928. Škodovy závody měly vyrobit celkem patnáct kusů. Dvanáct na základě objednávky MNO a tři jako náhradu za PA-II prodané rakouské policii. Cena jednoho vozidla bez výzbroje činila 626 770 Kč, plně vystrojený a vyzbrojený automobil pak vyšel na zhruba 720 000 Kč – v té době značnou částku.

První trojice vozů s policejními čísly N-IX 201 až N-IX 203 byla v Plzni připravena k převzetí 20. května 1929. Vozidla převzal kpt. Theodor Rosol a po vlastní ose je převezl do Milovic. Další skupiny byly přebírány v květnu, červenci a září 1929, vždy se zkušenými řidiči. Z celkového počtu připadlo devět vozů Eskadroně obrněných automobilů (EOA) a šest Rotě obrněných automobilů (ROA).

Vozidla byla nejprve označena dvoumístnými čísly 31–45 namalovanými na dveřích, souběžně nesla policejní čísla N-IX 201–215, která byla v roce 1933 nahrazena evidenčními čísly 13.338–13.352. Všech patnáct sériových vozů bylo maskováno matnou šedou barvou.

Ve službě se OA vz. 27 ukázaly jako robustní, jednoduché na údržbu a snadno ovladatelné. Jejich hlavními nedostatky však byla nadměrná hmotnost a vysoká pořizovací cena. V listopadu 1934 byl zpracován program budování útočné vozby, který zamítl další nákupy obrněných automobilů – jejich úkoly měly v budoucnu převzít lehké tanky.

OA vz. 27 byly intenzivně nasazovány v období květen–říjen 1938 při potlačování protestů a násilností organizovaných Sudetoněmeckou stranou (SdP) Konrada Henleina a polovojenskými jednotkami Sudetendeutsches Freikorps, které byly cvičeny v Německu instruktory SS. Po podpisu Mnichovské dohody byla jedna četa OA vz. 27 vyslána na Slovensko a Podkarpatskou Rus, kde sloužila k odrážení maďarských a polských diverzních skupin, které místy dosahovaly síly praporu.

V březnu 1939 vypuklo povstání ukrajinské polovojenské organizace Karpatská Sič, které bylo úspěšně potlačeno. Proti povstalcům byly nasazeny i OA vz. 27. Současně sílil tlak maďarských ozbrojených sil na východní hranice Podkarpatské Rusi. Jedna četa tří vozidel se zde zapojila do obranných bojů, kde zajišťovala ústup ostatním jednotkám československé armády proti silnějším maďarským svazkům.

Dne 17. března 1939 musela rota obrněných automobilů ustoupit z východní části Podkarpatské Rusi (z Chustu a Sevljuše) na území Rumunska, kde byly tři OA vz. 27 spolu s devíti OA vz. 30 internovány a předány rumunské armádě.

Němci zabavili po okupaci Čech a Moravy v březnu 1939 devět OA vz. 27 (plus prototyp). Stroje byly převedeny pod Wehrmacht a zřejmě sloužily pouze k výcviku řidičů. V roce 1943 byly vyřazeny a sešrotovány, o jejich případném dalším bojovém nasazení nejsou známy bližší informace.

Slovenský štát získal po vyhlášení samostatnosti v březnu 1939 tři OA vz. 27 ze stavu PÚV 3. Slováci je nikdy nenasadili do boje a používali je výhradně k výcviku řidičů. V únoru 1943 byla všechna tři vozidla vyřazena ze služby a sešrotována.

Rumunsko převzalo tři vozidla, která sem v březnu 1939 ustoupila z Podkarpatské Rusi. Rumunské ozbrojené síly je využívaly především k vnitřním bezpečnostním úkolům. Dva ze tří strojů byly pravděpodobně zničeny při amerických náletech na rafinerii v Ploješti v létě 1944, kde tehdy procházely opravami. Osud posledního vozidla, které pravděpodobně přežilo až do roku 1945, není znám.

OA vz. 27 představoval důležitý krok ve vývoji československých obrněných vozidel. Nebyl bez nedostatků, přesto však ukázal schopnosti domácího průmyslu a pomohl položit základy konstrukcím, které už dokázaly lépe obstát v požadavcích moderní války.