Operace Market Garden: Odvážný skok do neznáma, který skončil krvavým debaklem

Pozdní léto válečného roku 1944 přineslo Spojencům na západní frontě vlnu optimismu. Po úspěšném vylodění v Normandii 6. června (operace Overlord) a následném srpnovém vylodění v jižní Francii (operace Dragoon) se spojeneckým armádám podařilo prorazit německou obranu a zahájit rychlý postup do nitra Francie a Belgie. Německá armáda se zdála být na ústupu a v naprostém rozkladu.

Bleskový postup ale narazil na zásadní logistický problém. Zásobovací trasy se neúměrně prodloužily, protože hlavní zásobovací přístavy v Normandii zůstávaly stovky kilometrů za frontovou linií. Spojenecké divize postupovaly tak rychle, že jim začalo docházet palivo, munice i potraviny. Začátkem září se tak postup musel zpomalit, což dalo německým silám tolik potřebný čas na konsolidaci, posílení obrany a reorganizaci zdecimovaných jednotek.

V této situaci přišel velitel britského kontingentu, polní maršál Bernard Law Montgomery, s mimořádně ambiciózním plánem. Chtěl si udržet útočnou iniciativu a věřil, že válku lze ukončit jediným odvážným úderem ještě do Vánoc 1944. Jeho plán spočíval v masivním vzdušném výsadku v Nizozemsku, který by zajistil klíčové mosty přes řeky Maasu, Waal a Rýn. Tím by Spojenci obešli opevněnou německou Siegfriedovu linii ze severu a otevřeli si přímou cestu do Porúří – průmyslového srdce Třetí říše.

Ačkoliv američtí generálové jako George S. Patton či Omar Bradley s tímto riskantním plánem nesouhlasili a preferovali postup na široké frontě, vrchní velitel spojeneckých sil generál Dwight D. Eisenhower nakonec Montgomeryho vizi schválil. Roli hrála i snaha zastavit odpalování raket V-1 a V-2 na Londýn z nizozemského pobřeží a politický tlak na využití elitních výsadkových divizí, které v té době zahálely v Anglii.

Největší výsadková operace dějin byla rozdělena na dvě části. První část, nesoucí kódové označení Market, představovala samotný vzdušný výsadek. Úkol byl svěřen 1. spojenecké vzdušné výsadkové armádě, která měla do týlu nepřítele dopravit zhruba 35 000 výsadkových sil.

Americká 101. výsadková divize měla za úkol zajistit mosty v oblasti Eindhovenu a Son. Americká 82. výsadková divize dostala na starost mosty u Grave a Nijmegenu. Nejtěžší a nejvzdálenější cíl – velký silniční most přes Rýn v Arnhemu, ležící zhruba 100 kilometrů za nepřátelskými liniemi – připadl britské 1. výsadkové divizi a polské 1. samostatné paradesantní brigádě.

Druhá fáze operace, nazvaná Garden, představovala pozemní útok. Britský XXX. sbor pod velením generálporučíka Briana Horrockse, tvořený silnými obrněnými jednotkami, měl vyrazit od belgických hranic na sever. Jeho úkolem bylo postupovat po úzké silnici, rychle se spojit s výsadkáři, přejíždět jimi dobyté mosty a do dvou až tří dnů dorazit až k Arnhemu. Tato trasa, vyvýšená nad okolním plochým terénem, se brzy stala známou jako „pekelná dálnice“ (Hell's Highway), protože na ní byly spojenecké tanky i pěchota velmi snadným terčem pro německá děla.

Operace Market Garden odstartovala v neděli 17. září 1944 za denního světla, aby se maximalizoval moment překvapení a přesnost výsadku. Oblohu zaplnilo více než 1 400 dopravních letounů a téměř 500 kluzáků.

Zpočátku se zdálo, že moment překvapení zafungoval. Americkým divizím se podařilo obsadit většinu svých cílů, ačkoliv u Nijmegenu narazily na tuhý odpor a most přes řeku Waal dobyli Američané za cenu těžkých ztrát až 20. září po hrdinném překonání řeky na člunech. Pozemní postup XXX. sboru se však od prvních hodin zpožďoval. Německá protitanková obrana a neustálé útoky na úzkou silnici postup britských obrněnců brzdily.

Největší drama se však odehrávalo na severu u Arnhemu. Britská 1. výsadková divize byla vysazena příliš daleko od svého cíle – zóny seskoku ležely až 15 kilometrů západně od mostu. K samotnému severnímu konci arnhemského mostu se dokázal probojovat pouze 2. prapor pod velením podplukovníka Johna Frosta, čítající zhruba 600 mužů, ke kterým se později přidalo dalších asi 200 vojáků.

Frostovi muži měli most udržet 48 hodin do příchodu pozemních sil. Místo toho se ocitli v obklíčení a čelili drtivé přesile. Němci proti nim nasadili dělostřelectvo i těžké tanky Tiger. Výsadkáři, vyzbrojení převážně jen lehkými zbraněmi a vrhači protitankových granátů PIAT, sváděli zoufalý boj. Zbytek britské divize byl odříznut na předměstí Oosterbeek a nemohl Frostovi pomoci.

Britové u mostu vzdorovali od 17. do 21. září. Docházela jim munice, voda i zdravotnický materiál, zatímco počet raněných v rozbombardované zástavbě neustále rostl. Až 21. září, kdy už nebylo čím střílet, byl odpor u mostu zlomen a přeživší padli do zajetí. Jejich hrdinství však vstoupilo do legend a ocenili ho i samotní Němci, kteří britské parašutisty označili za nejlepší vojáky, proti kterým na západní frontě stáli.

Katastrofa u Arnhemu nebyla jen dílem smůly, ale především řetězcem fatálních chyb ve velení a plánování. Největším selháním bylo hrubé podcenění německé obrany. Spojenecké velení ignorovalo zprávy z nizozemského odboje i snímky z leteckého průzkumu, které jasně ukazovaly přítomnost německých obrněnců v oblasti Arnhemu. Shodou okolností se zde totiž nacházely dvě elitní tankové divize SS (9. divize Hohenstaufen a 10. divize Frundsberg), které se sem stáhly k odpočinku a doplnění stavů. Britští plánovači se mylně domnívali, že jde jen o nefunkční makety nebo slabé zbytky jednotek.

Další ranou bylo naprosté selhání komunikace. Britské radiostanice v Arnhemu nefungovaly správně. Mnoho z nich mělo vybité baterie, špatné krystaly nebo nebyly stavěné na dosah v zalesněném a zastavěném terénu. Výsadkáři se nemohli spojit mezi sebou, s velitelstvím v Anglii, ani s blížícími se pozemními jednotkami. Generálmajor Roy Urquhart, velitel 1. výsadkové divize, byl kvůli nefunkčnímu spojení nucen osobně hledat své velitele v ulicích Arnhemu, čímž byl na klíčové hodiny odříznut od velení a musel se skrývat před Němci.

Do hry vstoupilo i nepříznivé podzimní počasí. Hustá mlha nad Anglií zpozdila vysazení polské paradesantní brigády pod velením generálmajora Stanisława Sosabowského o několik dní. Když Poláci konečně 21. září seskočili u Drielu, přistáli přímo do německé palby a utrpěli těžké ztráty. Počasí také znemožnilo přesné shazování zásob, takže většina munice a potravin padla do rukou nepřítele. Generál Stanisław Sosabowski se po operaci dostal do konfliktu s částí britského velení a byl kritizován za průběh akce, jeho role je však v pozdějších historických hodnoceních vnímána vyváženěji.

Do této operace se významně zapojili i českoslovenští letci působící v britském Královském letectvu (RAF). Z celkových tří československých stíhacích perutí se letecké podpory operace Market Garden zúčastnily dvě: 310. a 312. stíhací peruť. Třetí, 313. peruť, v té době plnila úkoly ve Skotsku při ochraně kotvišť Home Fleet.

Českoslovenští stíhači, kterým velel Wing Commander (škpt. let.) Tomáš Vybíral, DFC, vzlétali ze základny North Weald v hrabství Essex. Byli vybaveni moderními letouny Supermarine Spitfire verzí F.Mk.IXC a HF.Mk.IXC. Jejich hlavním úkolem bylo poskytovat stíhací doprovod obrovským svazům neozbrojených dopravních letounů (Dakota, Stirling, Halifax) a kluzáků, které přepravovaly výsadkáře a zásoby.

Hned v první den operace, 17. září, odstartovalo 23 československých Spitfirů. Piloti měli před sebou ohromující pohled na nebe doslova zaplněné spojeneckými letadly. Přestože německá Luftwaffe byla v té době již značně oslabena, velké nebezpečí představovalo německé protiletadlové dělostřelectvo (flak). Českoslovenští stíhači nezůstali jen u pasivního doprovodu, ale aktivně a odvážně útočili na postavení německého flaku, aby ochránili zranitelné transportní stroje.

Během operace, mezi 17. a 26. zářím, vykonaly obě československé perutě celkem 154 operačních vzletů v prostorech Arnhem, Nijmegen a Eindhoven. Své úkoly splnily na výbornou a jejich ztráty byly relativně mírné – jeden letoun byl zničen, dva poškozeny, jeden pilot padl do zajetí a jeden byl zraněn.

Operace Market Garden skončila 25. září 1944 nařízením k ústupu. Zbytky britských a polských výsadkářů, kteří se hrdinně bránili v kapse u Oosterbeeku, se pod rouškou noci stáhly přes řeku Rýn zpět ke spojeneckým liniím. Z původních více než 10 000 mužů britské 1. výsadkové divize a polské brigády nasazených u Arnhemu se jich zachránilo jen něco málo přes 2 100.

Celková bilance operace byla pro Spojence tragická. Ztráty (mrtví, zranění a zajatí) se odhadují na více než 17 000 mužů, což bylo více než ztráty Spojenců během samotného dne D při vylodění v Normandii. Největší oběť přinesla právě britská 1. výsadková divize, která byla prakticky zničena a do konce války se již plně neobnovila. Německé ztráty se podle různých odhadů pohybují mezi 3 000 až 8 000 muži.

Ačkoliv Spojenci dokázali postoupit o desítky kilometrů a osvobodit část Nizozemska (včetně měst Eindhoven a Nijmegen), hlavního strategického cíle – překročení Rýna a otevření cesty do Německa – dosaženo nebylo. Arnhem se ukázal být, jak prorocky poznamenal britský generálporučík Frederick Browning, „příliš vzdáleným mostem“. Vedle neúspěchu však operace zanechala i významný zisk v podobě tzv. Nijmegen Salient, hlubokého výběžku fronty, který se stal důležitým nástupištěm pro další operace na přelomu let 1944 a 1945.

Montgomeryho sen o ukončení války do Vánoc se rozplynul. Fronta se na podzim stabilizovala a válka v Evropě pokračovala dalších sedm krvavých měsíců. Němci navíc v prosinci 1944 dokázali přejít do nečekané protiofenzívy v Ardenách.

Operace Market Garden tak zůstává v historii zapsána jako mimořádně odvážný, ale chybně naplánovaný podnik. Hrdinství tisíců výsadkářů, kteří bojovali v beznadějné situaci, však nebylo zapomenuto. Jejich oběť si svět pravidelně připomíná, naposledy při velkolepých vzpomínkových akcích v září 2024, kdy se u příležitosti 80. výročí operace sjely do Nizozemska stovky nadšenců s historickou technikou, aby vzdaly hold těm, kteří bojovali a padli na „pekelné dálnici“ i u arnhemského mostu.