Hlavní obsah
Psychologie a seberozvoj

Proč milujeme příběhy o zlu, ale sami ho nechceme prožít?

Foto: wericzek / AI

Vizuální doprovod vznikl za pomoci generativního AI nástroje. Obraz byl navržen ručně pomocí promptu autora.

Zlo sledujeme s fascinací – ve filmech, dokumentech i historických tragédiích. Ale co když právě tahle fascinace odhaluje něco podstatného o nás samých? O naší touze po moci, svobodě bez hranic a temnotě, která je blíž, než si chceme přiznat?

Článek

🔍 Zlo jako příběh, ne realita

Zlo v reálném světě bolí, ale zlo na obrazovce fascinuje. Dokumenty o sériových vrazích, válečné filmy, příběhy tyranů – to vše sledujeme s napětím, které by ve skutečnosti bylo nesnesitelné. Moderní doba nám dala luxus bezpečného pozorování.
Díky tomu se zlo mění z bolesti na objekt zájmu – jako kdyby to byl jen další „obsah“. Kliknout. Sdílet. Zavřít.

Fascinace zlem není nová. Už antické tragédie ukazovaly padlé hrdiny, jejichž utrpení jsme mohli bezpečně sledovat z hlediště. Ale dnes je to jiné. Zlo je zábava. Zlo je „content“.

⬜ Zrcadlo naší vlastní temnoty

Zlo v nás probouzí vnitřní dialog: „Jak bych se zachoval já?“ Sledování temných činů nám dává pocit morální převahy.
Ale zároveň v sobě neseme podvědomou přitažlivost k chaosu. Zlo často působí jako síla, která překonává omezení norem i zákonů. A to nás – ať chceme, nebo ne – zneklidňuje i přitahuje.

Sledujeme diktátory, masové vrahy, devianty — a zároveň se v duchu ujišťujeme: „Já bych toho nebyl schopen.“ Ale co kdyby okolnosti byly jiné?

Zlo je jako hluboká studna. Díváme se do ní, a doufáme, že se neodrazí náš vlastní obraz.

🎭 Morální voyeurismus

Psychologové tomu říkají morální voyeurismus – fascinace utrpením nebo zlem, pokud se nás osobně nedotýká. Chceme být svědky, ale ne aktéry.
Zlo sledujeme, dokud nás to nic nestojí. Dokud zůstává na druhé straně skla.

Při sledování temných příběhů máme zvláštní pocit moci: jsme „blízko nebezpečí“, ale zůstaneme nezraněni. A právě v tom je ono pokušení — prozkoumat temnotu, aniž bychom se ušpinili.

Ale co když se ta tenká hranice mezi divákem a účastníkem jednou rozmaže?

⚖️ Učit se skrze temnotu

Fascinace zlem nemusí být nutně špatná. Pokud nás vede k hlubším otázkám, k rozlišování dobra, k vnitřní bdělosti, může se stát nástrojem růstu.
Jak řekl C. S. Lewis: „Největší lest ďábla je přesvědčit svět, že neexistuje.“

Zlo v příbězích i dějinách nás může varovat, může nás vyzvat k soucitu nebo k rozpoznání vlastní křehkosti. Ale jen pokud ho neobdivujeme. Jen pokud si nepřejeme být jako ti, které „nenávidíme“ – protože nám potají imponuje jejich síla, jejich beztrestnost, jejich svoboda.

Zlo nás fascinuje, protože testuje naše hranice. Ale právě tam — na hraně — se rodí i vědomí odpovědnosti.

❓ Otázka pro Vás

Kdy naposled Vás zaujalo něco zlého? Dokument, výpověď, příběh, čin?
A co to ve Vás vyvolalo – odsouzení? Fascinaci? Pochopení?

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz

Doporučované

Načítám