Siegfriedova linie: Hitlerova hradba, která slibovala neporazitelnost, a přesto padla

Silná obranná linie vždy poskytuje vojákům výhodu. K jejímu prolomení je třeba nasadit mnohem větší síly než při běžném útoku.

Po první světové válce se zdálo, že Evropa už podobný konflikt nezažije. Francie však zůstávala ve stínu obav z Německa a na počátku 30. let začala budovat Maginotovu linii – soustavu podzemních pevností, které měly zastavit případnou invazi.

Když se v Německu chopil moci Adolf Hitler, obnovil zbrojení a požadoval vlastní opevnění na hranicích. Tak vznikla Siegfriedova linie, součást tzv. „Západního valu“.

Siegfriedova linie (něm. Westwall) byla pojmenována podle hrdiny germánské mytologie – drakobijce Siegfrieda. Její kořeny sahají až do roku 1916, kdy byla během první světové války vybudována Hindenburgova linie, na niž Siegfriedova linie později navázala. Po válce byla ponechána svému osudu, ale v roce 1936 se začala znovu stavět jako protiváha francouzské Maginotově linii.

Do roku 1940 se táhla po celé délce francouzsko-německé hranice od Nizozemí až po Švýcarsko. Byla tvořena dvěma pásmy: první zahrnovalo protitankové překážky, kulometná hnízda a protiletadlová postavení, druhé pásmo pak betonové pevnosti a tvrze propojené podzemními štolami. Na některých místech dosahovala hloubky až 50–60 kilometrů do vnitrozemí.

Německý koncept se od francouzského zásadně lišil. Maginotova linie byla podzemním městem s elektřinou, ventilací, spojovací technikou a ubikacemi pro stovky vojáků. Německo však nemělo čas ani prostředky na podobně monumentální stavbu.

První návrhy počítaly s masivními pevnostmi, ale výstavba by trvala více než deset let. Proto se Němci rozhodli pro jednodušší, rychlejší řešení. Od roku 1936 začali v tajnosti budovat opevnění na hranicích s Francií i Belgií, masivní práce se rozběhly v roce 1938 pod vedením Fritze Todta a jeho organizace.

Hitler nařídil postavit celkem 17 000 bunkrů, které měly chránit západní křídlo říše v době, kdy posílal miliony vojáků na východ. Propaganda označovala linii za „neporazitelnou obranu na západě“ a filmové záběry měly pozvednout morálku obyvatel.

Do stavby bylo nasazeno asi půl milionu lidí. Pracovali často v primitivních podmínkách, ale nacistická propaganda jejich úsilí podporovala. Během krátké doby vznikla linie dlouhá 630 kilometrů, tvořená více než 17 tisíci bunkry a dalšími prvky.

Základním typem byl bunkr Regelbau 10 – skromná stavba s 1,5 metru silnými stěnami, určená pro 10–15 vojáků. Na rozdíl od francouzských pevností nebyly německé bunkry pohodlné: většinou bez elektřiny, často nevytápěné. Přesto poskytovaly úkryt.

Linie byla doplněna protitankovými „dračími zuby“, minovými poli, zákopy a bunkry s děly a kulomety. Za jedno ze specifik Siegfriedovy linie se považovalo začlenění protiletadlových zbraní do obranného systému, což u francouzských ani československých opevnění nebylo obvyklé.

V září 1939 byla Siegfriedova linie poprvé prověřena krátkou francouzskou ofenzívou do Sárska. Útok byl rychle zastaven a francouzské jednotky se stáhly. V červnu 1940 Francie kapitulovala.

Německo ovládlo většinu západní Evropy a linie tím ztratila hlavní strategický význam. Zbraně a vybavení byly částečně demontovány a použity při stavbě Atlantického valu. Ten měl zastavit spojenecké vylodění – neúspěšně.

Po vylodění spojenců v Normandii v červnu 1944 měla Siegfriedova linie znovu splnit svou obrannou úlohu. Dne 24. srpna 1944 Hitler vydal směrnici k jejímu obnovení. Do práce bylo opět nasazeno až půl milionu dělníků, ale chyběly zbraně i vybavení. Moderní kulomety MG 42 nebylo možné ve starých střílnách použít, nebyly pro ně konstruované. Přesto bunkry poskytovaly úkryt a obránci se houževnatě bránili.

Spojencům trvalo více než pět měsíců, než linii prolomili. Ztratili přitom desetitisíce mužů a boj komplikovalo i zásobování přes celou Francii. Němečtí vojáci věděli, že brání hranice své vlasti a bojovali tvrdě. Nakonec však padli.

Nejprudší boje se odehrály v Hürtgenském lese mezi zářím 1944 a únorem 1945. Zahynulo zde odhadem 12–15 tisíc německých vojáků a 30–35 tisíc Američanů. Historici dodnes připomínají, že propagandistická hodnota linie byla vyšší než její skutečná vojenská síla. Ze západu totiž Německo až do invaze v Normandii nikdo neohrožoval.

Po roce 1945 Američané část bunkrů vyhodili do povětří a zanechali ruiny. Se zbytkem Němci dlouho nevěděli, co si počít. Betonová opevnění nebyla desetiletí udržována, zarostla mechem a stala se útočištěm ptáků, divokých koček i netopýrů.

Od 90. let začaly vznikat projekty na jejich zachování. V Severním Porýní-Vestfálsku se dodnes nachází asi 2000 bunkrů. Někteří místní obyvatelé v pohoří Eifel se snaží zastavit buldozery a proměnit část linie v muzea.

„Je důležité zachovat bunkry jako připomínku pro budoucí generace a také pro přírodu,“ říká Sebastian Schöne, vedoucí projektu ochrany přírody. Podobné iniciativy ale narážejí na dilema, jak uchovat památku bez glorifikace nacistické éry.

Centrum západního valu v Dahlemu dnes přitahuje britské i americké turisty. „Neglorifikujeme bunkry. Ukazujeme, jak moc byla třetí říše nefunkční. Potřebujeme odhalit tento mýtus,“ vysvětluje historik Petr Drespa.

Od roku 1997 běží v Německu program na zachování vybraných částí jako památek. Některé segmenty se staly i cennými biotopy.