Nacistická propaganda: Jak z obyčejných lidí udělali stoupence zla

„Nechceme objektivitu, chceme víru!“ — těmito slovy Joseph Goebbels shrnul své pojetí novinářské práce. Pro něj nebyla pravda něčím, co má být hledáno. Byla tím, co má být vytvořeno.

Goebbels vystudoval humanitní obory včetně filozofie, doktorát získal z literatury. Byl inteligentní, výmluvný a hluboce oddaný Hitlerovi. V roce 1934 píše do deníku:

„Kdyby mi dal povel, skočil bych do ohně. Hitler je Německo. Kdo je proti Führerovi, je proti národu.“
(Peter Longerich, Goebbels: Mistr propagandy, 2010)

Právě on stál za tím, že Hitler nepůsobil jako politik, ale jako mesiáš. Každý jeho projev, každá fotografie, každé slovo ve filmu bylo načasováno a stylizováno. Když nacisté přišli k moci, Goebbels se stal říšským ministrem propagandy a během pár měsíců kompletně ovládl všechna média.

Začal vytvářet „novou realitu“: antisemitismus se stal státním učením, kritika byla umlčena, a obyčejný člověk měl pocit, že konečně vidí pravdu.

Goebbels věděl, že člověk je tvor vizuální a emocionální. Proto se zaměřil na média, která obcházela rozum a mluvila přímo k podvědomí.

„Film je nejdůležitější nástroj k ovlivnění mas.“ A také ho používal. Režisérka Leni Riefenstahl natočila film Triumf vůle (1935), ve kterém je Hitler zachycen jako božská postava sestupující z nebe. Obraz masy, která se v naprosté jednotě klaní svému vůdci, se stal ikonou totalitní estetiky.

Rádio – tehdejší moderní médium – bylo šířeno pod názvem Volksempfänger („lidový přijímač“). Vyráběno od roku 1933, model VE301 byl uveden na trh na rozkaz Goebbelse, cena byla dotovaná, aby si jej mohlo dovolit co nejvíce domácností. V každé domácnosti, v každé škole, i v každé hospodě zněl jeden hlas. Goebbels zakázal používat „neutrální tón“: každý hlas v éteru měl být zanícený, přesvědčený, patetický. Poslech zahraničních stanic byl trestán vězením, v době války i smrtí.

Plakáty byly všude. Silní árijci, zženštilí židé, šťastné německé matky. Barvy: rudá, černá, bílá. Symbolika: svastika, orlice, runy. Goebbels věděl, že obraz je rychlejší než argument.

Když chcete změnit společnost, začněte u dětí. Nacisté to věděli až příliš dobře.

„Už nemám syna… má jen Führera.“
(Guido Knopp, Hitlerovy děti, 2002)

Hitlerjugend (Hitlerova mládež) se stala školou ideologie. Děti od deseti let se učily házet granáty, zpívat bojové písně, donášet na rodiče. Byly vedeny k tomu, aby byly tvrdé, oddané, necitlivé.

V učebnicích se místo matematiky počítalo:

„Kolik stojí udržování mentálně nemocného člověka ročně? Kolik domů by za to mohlo být postaveno?“
V biologii se učilo o „rasové hygieně“. V dějepisu byl Hitler vykreslen jako spasitel.

Děti rostly ve světě, kde bylo hrdinstvím obětovat vše pro říši. V roce 1945, když už z města zbyly jen ruiny a popel, to byly právě děti, které bojovaly v posledních bojích o Berlín. A umíraly se jménem Führera na rtech.

Lidé neuvěřili Hitlerovi navzdory jeho radikalismu. Oni mu věřili právě proto. Nabídl jim jednoduchý svět: vina patří Židům, zrada demokratům, obroda národu.

Propaganda využívala nejhlubší potřeby – sounáležitost, smysl, jistotu.

„Většina Němců se neptala, co je pravda, ale co je správné. A správné bylo to, co říkal Hitler.“
(Ian Kershaw, Hitler: 1936–1945, Nemesis, 2000)

Přesvědčivost nacistického narativu nespočívala v logice, ale v rytmu, emocích a opakování. Goebbels to shrnul prostě:

„Čím větší lež, tím snáze jí lidé uvěří, pokud ji opakujete dostatečně často.“

Ovlivnění lidé se pak stávali spolupachateli. Ne vždy museli střílet nebo udávat, někdy stačilo jen mlčet. Mlčet, když zmizel soused. Kývnout, když se mluvilo o „parazitech“. Převzít jazyk. A když jazyk nese nenávist, nese ji i mysl.

Nacistická propaganda je učebnicovým příkladem, jak lze zneužít jazyk, obraz a emoce. Ač se může zdát, že žijeme v jiné době, principy zůstávají.

Dnes máme jiné Goebbelse: na sociálních sítích, v algoritmech, v marketingu. Není nutné mít říšské ministerstvo propagandy. Stačí mít schopnost poutat pozornost, vyvolávat hněv a opakovat jednoduché slogany.

Zlo často nepůsobí jako zlo. Přichází s úsměvem, v oblecích, s řečmi o dobru.
A opět se ptáme ne „co je pravda“, ale „co se cítí správně“.

Když Joseph Goebbels a jeho žena v květnu 1945 zavraždili svých šest dětí a spáchali sebevraždu v Hitlerově bunkru, neudělali to ze zoufalství. Udělali to z přesvědčení. Stali se tím, co stvořili: obětí vlastní iluze.

A právě proto je nutné nikdy nezapomínat, že slova mají sílu.
A že propaganda není minulost. Je to možnost – možnost, která číhá v každém čase, kde lidé touží po jednoduché odpovědi.