Když selžou dějiny: Proč obyčejní lidé volili Hitlera?

„To není mír. To je příměří na dvacet let,“ pronesl v roce 1919 francouzský maršál Ferdinand Foch poté, co byla podepsána Versailleská mírová smlouva. Měl pravdu téměř na den přesně.

Německo, které vstoupilo do první světové války jako císařství plné ambicí, z ní vyšlo poražené, zbavené území, prestiže, armády a důstojnosti. Vítězné mocnosti v čele s Francií a Velkou Británií uložily nově vzniklé Výmarské republice reparace v astronomické výši 132 miliard zlatých marek (původně 269 miliard zlatých marek). Tato částka nebyla jen ekonomicky likvidační. Byla urážkou.

Spisovatel Stefan Zweig, který zažil první republiku i nástup nacismu, vzpomínal:
„Na nádražích, v obchodech, v parcích – všude visela šeď porážky.“ „Důstojníci prodávali své medaile, ženy se živily jako švadleny, dětem se vyprávělo o hanbě, ne o hrdinství.“ (Die Welt von Gestern, 1942)

Když pak v roce 1923 vypukla hyperinflace, stala se z Německa země bez hodnot – doslova. Lidé vozili peníze v trakařích. Mzdy se vyplácely dvakrát denně, protože do večera ztratily hodnotu. Jeden bochník chleba stál miliardu marek. A když se ekonomika konečně trochu stabilizovala, přišla o šest let později velká hospodářská krize. Ta zasáhla právě Německo nejsilněji: nezaměstnanost se vyšplhala až k 30 % (některé prameny uvádějí až 45 %), miliony lidí žily na podpoře nebo v bídě.

Nešlo ale jen o peníze. Šlo o to, že Němci věřili, že byli okradeni o vítězství, zrazeni vlastními politiky a poníženi světem. Demokracie pro ně nebyla symbolem svobody, ale ztělesněním slabosti a zrady.

Nacismus nebyl fenoménem okamžiku. Vyrostl z frustrace, která v Německu zrála léta. V roce 1928 získala NSDAP ve volbách pouhých 2,6 % hlasů. O dva roky později už to bylo přes 18 % – a v roce 1932 vyhráli volby s více než 37 %.

Co se stalo?

Mnoho lidí tehdy cítilo, že svět se rozpadá pod rukama a staré jistoty přestávají platit. V tradičně konzervativních kruzích se šířil strach z bolševického převratu, v dělnických čtvrtích zoufalství z nezaměstnanosti, a mezi středními vrstvami úzkost z totální ztráty společenského postavení. Politici se nedokázali dohodnout, vlády padaly jedna za druhou.

Do tohoto chaosu vstoupil muž, který mluvil rázně, jednoduše a slíbil všechno: Adolf Hitler.

Když se ho v roce 1932 americký novinář Carl Wiegand ptal, proč lidé věří jeho slovům, Hitler odpověděl: „Já jim nedávám odpovědi. Já jim dávám smysl.“

Propaganda NSDAP pracovala s emocemi mistrně. Plakáty zobrazovaly silného muže, který táhne národ kupředu. Hnědé košile paralyzovaly oponenty na ulicích, zatímco Goebbelsovy projevy nabízely obraz nepřítele, na kterého lze všechny problémy hodit: Židy, komunisty, demokraty.

Joseph Goebbels jednou poznamenal:
„Lidé nechtějí být klamáni. Ale chtějí být vedeni. Když jim ukážete směr a dáte jim pocit důležitosti, budou vás následovat kamkoliv.“ (Tagebücher, zápis z 15. února 1932)

Není pravda, že všichni, kdo volili Hitlera, sdíleli jeho antisemitismus nebo chtěli válku. Pro mnoho z nich byl volba zoufalství. Obyčejní úředníci, dělníci, učitelé, ženy v domácnosti – hledali naději tam, kde byla hlasitá.

Spisovatel Sebastian Haffner, který v roce 1933 emigroval, popsal mentalitu Němců přesně:
„Nešlo o to, že by lidé chtěli diktaturu. Jen se už nechtěli dívat na bezmoc, neschopnost a rozklad. Hitler nebyl zlo. Byl únik.“ (Příběh jednoho Němce, 2000)

A právě ten únik – únik z reality – byl jádrem přitažlivosti nacismu. Uniformy dodaly pocit identity. Hromadné akce nahradily osamění. Sílící strana nabídla iluzi řádu. A Hitler se stylizoval do role mesiáše, který vyléčí nemocný národ.

Když prezident Hindenburg v lednu 1933 jmenoval Hitlera říšským kancléřem, mnoho lidí si oddychlo. Nikdo netušil – nebo nechtěl tušit – že za tímto ziskem stability přijde totalita.

Často si chceme myslet, že nacismus byl odchylka, patologická anomálie, která se může stát jen „někde jinde“. Ale právě to je nejnebezpečnější klam.

Historik Ian Kershaw, autor monumentálního životopisu Hitlera, napsal:
„Většina Němců nebyla fanatická. Byli jen ochotni přijmout lež, pokud jim nabízela naději. A byli ochotni nevidět, co se dělo za rohem, pokud jim to přineslo klid.“ (Hitler 1889–1936: Hybris, 1998)

Musím říct, že tísnivá atmosféra těchto vět vybízí k zamyšlení: kolik lidí by dnes – v jiné době, za jiných okolností – volilo podobně? Kolik lidí by podpořilo silného lídra, který slibuje jednoduchá řešení, pokud by byla společnost zdecimována krizí, inflací a strachem?

Vždyť i dnes se ukazuje, že demokracie není samozřejmost. Když se zhroutí důvěra, když se elity odtrhnou od lidí, když média místo informací šíří emoce – vzniká přesně ta půda, z níž kdysi vzešel Hitler.

Možná je to nejděsivější poznání celého příběhu: že dějiny neselhaly samy. Selhali lidé. Volili Hitlera ne navzdory tomu, kým byl, ale právě kvůli tomu. Toužili po „velkém Německu“, po řádu, po pomstě a někdy i po krvi.

Demokracie není pevnost. Je to provaz nad propastí. A každá generace po něm musí znovu přejít s vědomím, že dole není síť.