Hitlerův architekt: Jak Speer stavěl Říši, která měla trvat tisíc let

Albert Speer (1905–1981) pocházel z dobře situované heidelberské rodiny stavebního podnikatele a architekta. Vystudoval techniku a architekturu a jeho kariéra se zpočátku vyvíjela směrem k tradičnímu měšťanskému životu. V roce 1931 však vstoupil do NSDAP a brzy se stal oblíbencem samotného Hitlera.

První setkání s vůdcem popisoval jako osudové: „Stál jsem tam a poslouchal jeho slova, a najednou jsem měl pocit, že se přede mnou otevírá nový svět.“ Hitler, odmítnutý vídeňský malíř a milovník neoklasicismu, v něm našel architekta, který dokázal jeho sny převést do plánů, modelů a nakonec i do kamene. „Nalezl jsem v něm umělce, který konečně pochopil mé sny,“ řekl prý Hitler podle zápisů Josepha Goebbelse.

Speer se rychle vypracoval – od návrhů monumentálních kulis pro norimberské sjezdy (1934), přes funkci generálního inspektora pro výstavbu Berlína (1937), až po post říšského ministra zbrojního a válečného průmyslu (1942). „Byl jsem polichocen jeho důvěrou,“ napsal Speer ve svých pamětech Erinnerungen, 1969 (V srdci Třetí říše, 1996 - v roce 2015 byl vydán nový překlad pod názvem Řídil jsem Třetí říši).

V Norimberku roku 1946 hrál Speer zvláštní roli. Na rozdíl od ostatních obžalovaných přiznal jistou vinu. V závěrečné řeči prohlásil: „Nikdy jsem nezapochyboval o tom, že Hitler bude německému národu přinášet stále nové a větší úspěchy. Byla to moje největší slepota. Přijímám svou část viny za to, že jsem nepoznal, jak zničující byla jeho cesta. Dnes stojím před vámi připraven nést svou odpovědnost.“

Prokurátor Jackson upozorňoval, že Speer se podílel na zločinech stejně jako ostatní, ale tón „pokání“ soudce oslovil. Tento postoj mu zřejmě zachránil život – místo šibenice dostal dvacet let vězení ve Spandau. Historik Joachim Fest to shrnul slovy: „Speer byl obžalovaný, který měl odvahu vyslovit slovo ‚vinen‘.“ Otázka však zní: šlo o skutečné pokání, nebo o chladně promyšlenou strategii?

Speerův architektonický rukopis je úzce spojen s představou Říše, která měla trvat tisíc let. Hitler snil o tom, že přestaví Berlín na „Welthauptstadt Germania“ – hlavní město světa. Speer dostal za úkol připravit plány, které by tuto fantazii přetavily do reality.

Srdcem Germanie měla být monumentální Velká hala lidu (Volkshalle), inspirovaná římským Pantheonem. Stavba měla pojmout až 180 000 lidí a kupole vysoká 290 metrů by dominovala městu jako symbol „věčné“ velikosti nacistického státu. Uvnitř se plánovala tribuna, odkud by Hitler či jeho nástupci hovořili k „vyvolenému národu“.

Speer později přiznal, že technické podmínky pro stavbu nebyly vyřešeny – hrozila kondenzace, která by při zaplnění sálu vytvořila na vnitřní straně kopule umělý déšť. Přesto Hitler trval na vizualizacích a maketách. Monument musel vzniknout alespoň na papíře.

Dalším klíčovým prvkem měl být obrovský Vítězný oblouk, mnohem větší než ten pařížský. Hitler chtěl, aby v jeho stínu mohl projít celý vítězný Wehrmacht. Do jeho zdí mělo být vytesáno 1,8 milionu jmen padlých německých vojáků z první světové války.

Celé centrum Berlína mělo být přebudováno tak, aby vyzařovalo moc, řád a nadčasovost. Městem by procházela Severojižní osa – říšský bulvár o šířce 120 metrů a délce pěti kilometrů, který by překonal pařížskou Champs-Élysées i moskevský Rudý prospekt. Na jeho koncích stály dvě monumentální dominanty: na severu Velká hala, na jihu Vítězný oblouk.

Speer už v roce 1938 nechal kvůli stavbě vyklidit celé čtvrti. Obyvatelé byli nuceni se vystěhovat, domy byly zbourány. Mnozí Židé přišli o své byty právě kvůli těmto urbanistickým zásahům. Speer tak přispěl k jejich vyhnání ještě před začátkem masových deportací.

Většina těchto plánů zůstala jen na papíře – částečně kvůli válce, částečně kvůli technickým problémům. Speer dokonce nechal v Berlíně postavit tzv. Schwerbelastungskörper – masivní betonový blok o váze 12 000 tun, na kterém se zkoumalo, zda půda unese obrovskou tíhu plánovaných staveb. Test ukázal, že půda je příliš měkká. Germania se tak stala snem, který nikdy nepřekročil stadium makety.

Norimberské sjezdy NSDAP ukázaly, jak se architektura a propaganda dokázaly propojit v dokonalou symbiózu. Speer tam navrhl tzv. Zeppelinfeld – obrovský stadion se stupňovitými tribunami pro 200 000 lidí.

Nejznámější se stala „Katedrála světla“: Speer nechal rozmístit 130 protiletadlových reflektorů kolem stadionu, které směřovaly svisle vzhůru. Vytvořil tím iluzi obrovské katedrály z paprsků světla. Americký korespondent William Shirer, přítomný na sjezdu v roce 1934, napsal: „Bylo to nejvelkolepější, co jsem kdy viděl. A zároveň nejděsivější.“

Hitler byl přesvědčen, že monumentální architektura je prostředkem, jak vytvořit pocit nadčasové moci. „Politická moc musí mít své architektonické chrámy,“ prohlásil. Speer se tomu přizpůsobil: sloupy, mramor, gigantické rozměry – vše mělo vzbuzovat dojem, že nacismus je pokračováním Římské říše, jen v ještě větší a modernější podobě.

Po náhlé smrti Fritze Todta v únoru 1942 jmenoval Hitler Alberta Speera říšským ministrem pro zbrojení a munici. V březnu 1943 byl jeho úřad přejmenován na říšské ministerstvo pro zbrojení a válečnou výrobu. Speer převzal rezort v kritickém okamžiku. Wehrmacht utrpěl první velké neúspěchy a německá ekonomika nebyla plně mobilizována pro totální válku.

Díky centralizaci rozhodovacích pravomocí, zavedení masové výroby, standardizaci typů zbraní a nepřetržitému směnnému provozu dokázal v letech 1942–1944 výrazně zvýšit produkci zbraní, a to navzdory intenzivnímu spojeneckému bombardování. Produkce tanků, letadel a děl vzrostla podle dobových statistik několikanásobně. I když moderní historici upozorňují, že část tohoto „zázraku“ byla výsledkem opatření zavedených už Todtem, a že Speer své úspěchy zveličoval pro propagandistický efekt.

Klíčovým zdrojem tohoto růstu byla masivní exploatace nucené práce. Speerův aparát úzce spolupracoval s SS a využíval statisíce vězňů z koncentračních táborů, válečných zajatců a civilistů z okupovaných území. Tito lidé pracovali v nelidských podmínkách (často v podzemních továrnách budovaných kvůli ochraně před nálety) a byli vystaveni hladu, nemocem i fyzickému týrání. Speer osobně navštívil některé tábory, například Mauthausen, a v roce 1943 požadoval „úplnou integraci“ vězňů do válečné výroby. Přesto po válce tvrdil, že o rozsahu vyhlazovací politiky nevěděl, a přiznával pouze „morální vinu“. Dokumenty a svědectví však ukazují, že měl přístup k informacím o masovém nasazení vězňů i o jejich vysoké úmrtnosti.

Speer se tak stal symbolem technokrata ve službách totalitního režimu. Člověka, který dokázal efektivně řídit složitý průmyslový aparát, ale zároveň jej bez zábran podřídil zločinným cílům. Jeho organizační talent prodloužil schopnost Třetí říše vést válku, a tím i utrpení milionů lidí.

Po válce se Speer snažil vystupovat jako technokrat, který se nechal strhnout vlastními ambicemi a slepou loajalitou k Hitlerovi. Tvrdil, že nebyl zapojen do holokaustu ani do nejhorších zločinů režimu. Přiznával „morální vinu“, ale popíral vědomou spoluúčast na genocidě.

Jenže dokumenty a výpovědi svědků ukazují složitější obraz. Jako ministr zbrojního a válečného průmyslu využíval nucené práce statisíců vězňů z koncentračních táborů. Měl přístup k informacím o vyhlazovací politice a jeho aparát se přímo podílel na organizaci válečné ekonomiky.

Historikové se dodnes přou, zda Speer opravdu věřil své vlastní legendě, nebo zda vědomě budoval obraz „slušného nacisty“, aby přežil. Jeho paměti, vydané v 60. letech, se staly bestsellerem, ale zároveň byly kritizovány jako manipulativní a selektivní. Gitta Sereny ve své obsáhlé biografii Albert Speer: Zápas s pravdou tvrdí, že Speer celý život zápasil s vlastním sebeklamem, který mu umožňoval uniknout plnému přiznání. Joachim Fest, autor Speerovy biografie, píše: „Byl to muž, který dokázal vidět jen to, co chtěl vidět.“ Speer sám jednou přiznal: „Kdybych byl býval otevřel oči, musel bych se zhroutit. A tak jsem je zavřel.“

Jeho stavby byly krásné i hrůzné zároveň. Dokonalé kulisy pro totalitní režim, který se chtěl zapsat do dějin ohromností a brutalitou.

Speer se v Norimberku dokázal prezentovat jako „jiný“ nacista. Možná proto přežil, zatímco jeho kolegové skončili na šibenici. Ale otázka, zda šlo o skutečné pokání, nebo jen o rafinovanou sebeobranu, zůstává nezodpovězena.

Jedno je jisté: jeho architektura, stejně jako celá Třetí říše, nevydržela ani tisíc let.