Prostituce v nacistických táborech: Zapomenuté oběti Lagerbordellů

Když se mluví o koncentračních táborech, obvykle se vybaví otrocká práce, selekce, transporty smrti a plynové komory. Jen málo lidí však ví, že přímo uvnitř nacistického táborového systému fungovaly nevěstince – tzv. Lagerbordelle.

Jejich existence byla dlouho tabu. Přeživší ženy o ní mlčely, protože se bály odsouzení, a historici se tématu začali věnovat až v 80. letech. Přesto jde o jednu z nejtemnějších kapitol, která ukazuje, do jaké míry nacistický režim dokázal instrumentalizovat i sexualitu.

Myšlenka na zřízení nevěstinců se objevila v roce 1942, kdy Heinrich Himmler vydal příkaz ke zřízení speciálních zařízení pro vězně. Podle nacistické logiky měly sloužit jako „pracovní stimulace“: vězeň, který podával vysoké výkony, měl být „odměněn“ možností navštívit nevěstinec.

První takové zařízení vzniklo v létě 1942 v Mauthausenu, brzy následované Gusenem. Postupně byly zřízeny nevěstince v Buchenwaldu, Flossenbürgu (1943/1944), Auschwitz I a Monowitz (1943), Dachau (květen 1944), Neuengamme (léto 1944), Sachsenhausenu (srpen 1944) a v Mittelbau-Dora (1944). Celkem je archivně doloženo nejméně deset táborových nevěstinců, některé prameny uvádějí až dvanáct zařízení.

Historik Robert Sommer, autor zásadní studie Das KZ-Bordell (2009), shrnuje: „Táborové nevěstince byly pevně začleněny do systému SS. Nešlo o soukromý exces, ale o součást oficiální politiky motivace a vykořisťování.“

Nucená prostituce nebyla v nacistickém systému zcela novým jevem. Již od roku 1939 zřizoval Wehrmacht vojenské nevěstince v okupovaných městech, určené pro vojáky a často obsazené ženami násilně odvlečenými z civilního obyvatelstva. Lagerbordelle v koncentračních táborech však měly odlišný účel. Nebyly určeny pro příslušníky SS, ale pro vybrané vězně, a jejich provoz byl pevně začleněn do systému táborové disciplíny a kontroly.

Ženy, které byly nuceny vykonávat sexuální práci v koncentračních táborech Buchenwald, Dachau, Mittelbau-Dora, Flossenbürg, Gusen, Mauthausen, Neuengamme a Sachsenhausen, pocházely téměř výhradně z Ravensbrücku. Byly mezi nimi především Polky, Ukrajinky a Rusky; Němky tvořily menšinu. Vězeňkyně z Auschwitz-Birkenau byly nasazovány do nevěstinců v Auschwitz I a Monowitz.

Esesmani často lákali ženy k nasazení v táborových nevěstincích přísliby lepšího zacházení. Slibovali jim více jídla, lepší ubytování, ochranu před nejtěžšími pracemi, někdy dokonce zkrácení neurčitého trestu či propuštění po několika měsících služby. Ve skutečnosti však tyto nabídky znamenaly jen další formu násilí a psychického nátlaku. Takové „výhody“ navíc vyvolávaly mezi ostatními vězeňkyněmi silné emoce – od závisti až po nenávist. Ruská vězeňkyně Nina Michajlovna popsala, že když byla z jejich bloku vybrána mladá dívka, ostatní ji napadly a zbily tak, že sotva přežila.

Před nasazením do nevěstince procházely ženy lékařskými prohlídkami a testy na pohlavní nemoci; sterilizace byla nařízena jen v některých případech. Věk vybraných se pohyboval od osmnácti let výše, mnohé byly velmi mladé. Zpočátku se SS snažila získat ženy „dobrovolně“, ale v prostředí absolutní moci tento pojem postrádal smysl – šlo vždy o rozhodnutí vynucené okolnostmi. Později byly vybírány i ženy, kterým nebyla skutečná povaha práce předem sdělena. Často šlo o vězeňkyně označené jako prostitutky, což ale neznamenalo, že se před uvězněním skutečně živily sexuální prací.

Podle historika Roberta Sommera k tomu vedly tři hlavní důvody: SS chtěla pro všechny své pracovní jednotky získat osoby, které považovala za „vhodné“, očekávala od nich menší odpor a zároveň chtěla mezi vězni vzbudit dojem, že ženy tuto práci vykonávají z vlastní vůle. S rostoucím počtem nevěstinců musely být vybírány další vězeňkyně. Když už nestačil počet těch označených jako prostitutky, začala SS sahat i po ženách označených jako „asociální“ nebo „zločinkyně“. Postupně se mezi vybranými objevovaly i politické vězeňkyně, včetně těch, které nacisté označovali jako „lůžkové politické vězeňkyně“ – ženy obviněné například z intimních vztahů se zahraničními nucenými dělníky.

Svědectví přeživších se liší podle národnosti, věku i osobních okolností. Polka Helena P., převezena do nevěstince v Buchenwaldu v devatenácti letech, řekla, že „nejhorší nebylo fyzické násilí, ale pocit, že jsem přestala být člověkem“. Ukrajinka Nadija K. z Mittelbau-Dora vzpomínala, že se snažila s klienty nemluvit, aby si uchovala alespoň kousek vnitřního světa. Někteří muži (i když měli kupóny) návštěvu odmítli, protože ji považovali za zradu solidarity.

Jedna z přeživších, citovaná ve sbornících o koncentračním táboře  Ravensbrück, vzpomínala: „Řekli nám, že půjdeme na lehčí práci. Teprve později jsme pochopily, co to znamená. Ale už nebylo cesty zpátky. Byly jsme v pasti.“

Další, vystupující pod různými pseudonymy (např. Magdalena Walter), uvedla, že po výběru v Ravensbrücku byly ženy nejprve několik týdnů „dávány dohromady“ – dostávaly více jídla, lékařskou péči a odpočinek – a teprve poté byly posílány do nevěstinců v mužských táborech.

Nevěstince byly organizovány s typickou nacistickou byrokracií. Vězni neplatili penězi, ale speciálními kupóny, které vydávala táborová správa. Kupóny mohli získat jen ti, kteří byli považováni za „pracovně cenné“ – zejména Němci, vězeňští kápové (tzv. funkcionáři), ale i političtí vězni, kteří podávali vysoký výkon.

Židé měli absolutní zákaz vstupu.

Samotná návštěva měla přísný řád: 15 minut, zákaz polibků, přítomnost esesmanů na chodbě. Vězeň a žena byli sledováni i během aktu, aby „nebyla ztracena disciplína“.

Karl Lill, rakouský vězeň z Mauthausenu, po válce vypověděl:

„Byla to groteska. Nikdo se necítil svobodný. Byla to jen další forma ponížení – pro nás i pro ty ženy. Mnozí z nás z nevěstince odcházeli s pocitem hanby, ne s pocitem odměny.“

Na první pohled se zdá paradoxní, že nacisté, kteří pronásledovali prostitutky a vyznávali přísný morální kodex, zavedli systém nevěstinců. Vysvětlení je jednoduché: nešlo o „službu vězňům“, ale o nástroj moci.

Nevěstince měly:

Historik Robert Sommer k tomu říká:

„Táborové nevěstince byly především experimentem sociálního inženýrství. Nacisté chtěli zjistit, zda lze sexualitou ovlivnit pracovní výkon a disciplínu.“

Himmler se navíc pokusil využít táborové nevěstince k takzvané „převýchově“ homosexuálních vězňů označených růžovým trojúhelníkem. Podle svědectví Josefa Kohouta (publikovaného pod pseudonymem Heinz Heger) nařídil, aby tito muži museli jednou týdně povinně navštívit nevěstinec, údajně jako „léčbu“ homosexuality. Tento pokus byl nejen ponižující, ale i zcela v rozporu s realitou lidské sexuality.

Nejznámější táborový nevěstinec vznikl v Buchenwaldu v roce 1943 v baráku č. 24. Podle svědectví vězně a pozdějšího historika Eugena Kogona (Der SS-Staat) byl přísně oddělen a přístupný jen s kupóny. Návštěvy byly limitovány na 15 minut, ženy byly předem vybírány z Ravensbrücku. Vězňové popisovali atmosféru jako chladnou, mechanickou, „jako by šli na revizi, ne na setkání s člověkem“.

První nevěstinec v systému vznikl v Mauthausenu v létě 1942. Sloužil jako jakýsi „pilotní projekt“, podle něhož pak byly zřizovány další. Do Mauthausenu přivezli ženy z Ravensbrücku, část z nich nepřežila ani první měsíce kvůli nemocem, vyčerpání a psychickému zhroucení. Rakouský vězeň Ludwig Soswinski vzpomínal:

„Říkali nám, že to je odměna. Ale nikdo se necítil odměněný. Bylo to jen další divadlo SS.“

V táboře Auschwitz I a v přidruženém Monowitz (Auschwitz III) vznikly dva nevěstince. Přístup do nich měli výhradně němečtí vězni a funkcionáři, Židé byli kategoricky vyloučeni. Dochované dokumenty ukazují, že vedení tábora zavedlo složitý systém kupónů a evidence návštěv. Přeživší Polák Jerzy Tabeau později uvedl, že „nevěstinec byl jedním z prostředků, jak zlomit vězeňskou solidaritu“.

V Dachau byl nevěstinec otevřen v květnu 1944. Ženy sem přivezli opět z Ravensbrücku. Dochovalo se svědectví jedné z vězenkyň, která popsala, že ženy byly nuceny každý večer nastoupit a čekat, až si je vyberou. „Byly jsme jako zboží,“ uvedla v poválečném rozhovoru. Přístup k nevěstinci měli jen vězni vybraných kategorií, přísně zakázán byl například pro duchovní nebo Židy.

V tomto táboře, kde vězni pracovali v podzemních továrnách na rakety V-2, byl nevěstinec otevřen v roce 1944. Podmínky byly obzvlášť drsné, protože ženy byly umístěny přímo v prostoru obklopeném dílnami a halami. Z dochovaných záznamů plyne, že vězni dostávali kupóny jako „prémie“ za mimořádný výkon při výrobě raket. Historici to považují za extrémní příklad propojení nucené práce, technického vývoje a sexuálního vykořisťování.

Pro ženy vybrané do nevěstinců to znamenalo život v dvojím vězení. Byly odděleny od ostatních, pod stálým dohledem a nuceny přijímat několik mužů denně.

Polka Zofia Posmysz, vězněná v Osvětimi, později popsala:

„Dívala jsem se do tváří těch žen. Vypadaly, jako by jejich oči už neviděly. Byly mezi námi a přesto od nás oddělené, odsouzené k mlčení.“

Psychické následky byly zničující. Vězeňkyně často trpěly depresemi, sebevražednými myšlenkami, ztrátou identity. Zároveň se stávaly obětí opovržení od ostatních vězňů, kteří je někdy vnímali jako „kolaborantky“.

Jedna z žen u poválečného výslechu řekla:

„Nikdo už mě nebude chtít. Prožila jsem peklo, ale nejhorší je, že ani mezi vlastními nejsem čistá.“

Stigma, které ženy nesly, bylo dvojí: byly oběťmi sexuálního násilí a zároveň byly některými spoluvězni vnímány jako „privilegované“. Tento paradox vedl k hluboké izolaci. Moderní výzkumy traumatu ukazují, že kombinace fyzického zneužívání, ztráty autonomie a sociálního odmítnutí patří k nejničivějším formám psychické újmy. U mnoha přeživších se rozvinula posttraumatická stresová porucha, často provázená celoživotními pocity viny a studu.

Na rozdíl od jiných skupin obětí nacismu nedostaly ženy z táborových nevěstinců dlouho žádné uznání. Nebyly považovány za „oprávněné oběti“ pro odškodnění.

Přeživší se bály mluvit. V Rakousku v 50. letech jedna žena, která přiznala svou zkušenost, čelila vyloučení z komunity bývalých vězňů. Trauma se tak přenášelo i do dalších dekád.

Teprve od 80. let začali němečtí a rakouští historici téma systematicky zkoumat. Průkopníkem byl Robert Sommer se svou knihou Das KZ-Bordell, dále Helga Amesberger, Katrin Auer a Brigitte Halbmayr (Sexualized Violence).

Dnes už existuje několik památníků, které na táborové nevěstince upozorňují. V Buchenwaldu je zvláštní expozice věnovaná této problematice.

Od 80. let se téma Lagerbordellů stalo předmětem odborných konferencí i veřejných diskusí. Někteří badatelé zpočátku zpochybňovali, zda nevěstince skutečně zvyšovaly pracovní výkon, nebo šlo primárně o prostředek rozdělení vězňů a testování sociální kontroly. Postupně se prosadil názor, že obě roviny se prolínaly. Současný výzkum je zasazuje do širšího obrazu genderově podmíněného násilí v totalitních režimech.

Mluvit o nucené prostituci v koncentračních táborech je důležité hned z několika důvodů:

Rakouská socioložka a politoložka Brigitte Halbmayr napsala:

„To, že ženy z táborových nevěstinců byly tak dlouho vymazány z paměti, vypovídá nejen o nacismu, ale i o poválečné společnosti.“

Fenomén sexuálního násilí jako nástroje válečné strategie se bohužel opakuje i v moderních konfliktech. V 90. letech byly v Bosně a Rwandě zřizovány „tábory znásilnění“, v nichž bylo násilí používáno k etnickému zastrašení a rozbití komunit. Mezinárodní trestní tribunály pro bývalou Jugoslávii a Rwandu poprvé uznaly sexuální násilí jako zločin proti lidskosti a válečný zločin. Tyto precedenty dnes ovlivňují i vyšetřování zločinů v současných konfliktech, včetně Ukrajiny.

Táborové nevěstince nebyly „okrajovým jevem“. Byly součástí nacistického systému moci, ponižování a vykořisťování. Ženy, které v nich skončily, byly obětmi nátlaku, nikoli dobrovolnicemi.

Dnes je naší povinností jim vrátit hlas. Ne proto, abychom šokovali, ale aby byla paměť úplná. Protože i toto patří k dějinám holokaustu a nesmí se stát znovu.